ECLI:CZ:US:2019:1.US.1631.18.1
sp. zn. I. ÚS 1631/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Kortána, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze, Ukrajinská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 21 Cdo 5217/2017-725, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2017 č. j. 62 Co 13/2017-659 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. srpna 2016 č. j. 42 C 190/2010-604, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2016 č. j. 42 C 190/2010-604 byla ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované JUDr. Zdeňce Pechancové, insolvenční správkyni úpadce Czech Accounting Services, s. r. o., v likvidaci, zamítnuta žaloba, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru stěžovatele ze dne 25. 11. 2009 je neplatná. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017 č. j. 62 Co 13/2017-659 byl tento rozsudek (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. 9. 2016) potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 5217/2017-725 bylo odmítnuto také dovolání stěžovatele v dané věci.
2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištěného skutkového stavu, jenž spočíval v tom, že stěžovatel, který byl jednatelem žalované společnosti, následně dne 1. 6. 2007 s ní uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou, v níž se zavázal vykonávat práci vedoucího této společnosti a její pražské kanceláře. Soud na základě pracovní náplně dle této pracovní smlouvy dovodil, že veškeré činnosti, jež měly být stěžovatelem vykonávány buď přímo spadaly do rámce obchodního vedení společnosti a jejího zastupování navenek (šlo fakticky o činnost jednatele, kterou již vykonával), nebo o činnosti, které mohou být a zpravidla také bývají statutárním orgánem vykonávány. Dne 16. 12. 2009 byl stěžovatel odvolán z funkce jednatele společnosti a dne 27. 1. 2010 namítl neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Soud však shora uvedeným rozsudkem konstatoval, že žádný relevantní pracovní poměr mezi účastníky neexistoval, což potvrdil také odvolací soud.
3. Oba soudy rozhodly shora uvedeným způsobem, vázány názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeného v předchozím rozsudku tohoto soudu v dané věci (ze dne 20. 1. 2016 sp.zn. 21 Cdo 2831/2015); k tomu v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud znovu uvedl, že v posuzované věci nebylo možno dovodit vznik pracovního poměru mezi stěžovatelem a žalovanou obchodní společností (která je dnes v úpadku), tedy ani trvání pracovního poměru mezi účastníky ke dni doručení výpovědi stěžovateli a stěžovatel nemůže požívat ochrany, kterou zaměstnancům zaručuje §72 zákoníku práce. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu totiž činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru (ani v případě, že není společníkem), neboť takový výkonu funkce není druhem práce ve smyslu §34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Neplatné jsou tedy pracovní smlouva, jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán. Argumentuje-li stěžovatel nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp.zn. I.ÚS 190/2015, pak přehlíží, že v dané věci vycházel tento soud z jiného skutkového stavu.
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti především uvedl, že dovolací soud podle jeho názoru svévolně podřadil veškerou jím vykonávanou pracovní činnost pod činnost statutárního orgánu. Od začátku jeho pracovního poměru s ním prý zaměstnavatel jednal jako se zaměstnancem ve smyslu zákoníku práce. Soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl návrhy stěžovatele na provedení dalších důkazů listinami a svědeckými výpověďmi k prokázání tvrzení, že vykonával i konkrétní činnosti, nespadající pod obchodní vedení společnosti. Dovolací soud neměl také k dispozici rozsáhlou elektronickou komunikaci, tripartitní dohodu, mandátní smlouvu na výkon jednatele společnosti či výplatní lístky. Soud prvního stupně se prý také řádně nezabýval možnosti konkludentního vzniku pracovního poměru z pohledu judikatorních závěrů obecných soudů. V rámci odvolacího řízení stěžovatel také uplatnil námitku, že právní závěry jsou podle něj neodpovídající závěrům, vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15, týkajícím se tzv. souběhu funkcí, respektu k autonomii smluvních stran a zásady pacta sunt servanda. Dále stěžovatel se zřetelem na zkoumaný případ rozebírá závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí podrobně přezkoumávat.
6. Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I.ÚS 190/15 zabýval ústavní konformitou judikatury obecných soudů, v němž tyto vyslovily, že člen statutárního orgánu obchodní korporace nesmí činnost, která tomuto orgánu přísluší, vykonávat v pracovněprávním vztahu, a tedy pracovní smlouva uzavřená s takovou osobou je neplatná. Konstatoval přitom zejména, že chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob, které je způsobilé nejen porušit základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy), ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. To bylo znovu potvrzeno v obdobné věci totožného stěžovatele v nálezu sp.zn. III.ÚS 669/17. V mezidobí mezi těmito nálezy reagoval na první citovaný nález Nejvyšší soud rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. dubna 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, ve kterém svoji judikaturu v těchto věcech poněkud upravil a upřesnil.
7. Právní závěry Nejvyššího soudu, městského soudu i obvodního soudu považuje Ústavní soud pro daný případ za přijatelné; odůvodnění obecných soudů lze proto označit v podstatných aspektech za vyhovující požadavku předložení přesvědčivých argumentů, vyžadovaných ve shora citovaném nálezu. Takové rozhodnutí není možno považovat ani za arbitrární či neočekávané, jelikož vyplývalo z podstatných okolností zkoumané věci.
8. Dovolací soud se v rozsudku ze dne 20. 1. 2016 podrobně zabýval jednotlivými činnostmi, které měl stěžovatel podle pracovní smlouvy u žalovaného vykonávat v pracovním poměru a s odkazem na povahu obchodní korporace, jejíž byl stěžovatel v rozhodné době jednatelem, současně vysvětlil, v čem spatřuje nepřípustnost souběhu těchto konkrétních činností s funkcí jednatele a co způsobuje neplatnost pracovní smlouvy z 1. 6. 2007. Odvolací soud zhodnotil jako neopodstatněnou i námitku, že soud prvního stupně přijal nesprávný právní závěr ohledně stěžovatelem tvrzeného konkludentního vzniku pracovního poměru mezi účastníky. Tvrzení stěžovatele o tom, že v ústní podobě byla před podpisem písemné pracovní smlouvy dohodnuta jiná pracovní náplň, než se objevila v textu smlouvy, nebylo v řízení prokázáno. Pracovní poměr mezi účastníky nemohl podle odvolacího soudu vzniknout ani na základě trojstranné dohody, sjednané mezi stěžovatelem, žalovanou společností a předchozím zaměstnavatelem dne 1. 6. 2007. Z obsahu této dohody se podává, že jejím účelem bylo toliko ujednání o převodu nevyčerpané dovolené od předchozího k novému zaměstnavateli. Jak dále konstatoval odvolací soud, pracovní poměr mezi účastníky nemohl být založen ani stěžovatelem označenými dodatky k neplatné pracovní smlouvě. Z obsahu těchto smluvních dodatků totiž není patrna vůle stran založit nový pracovněprávní poměr, pouze vůle modifikovat domněle existující pracovní poměr, založený neplatnou smlouvou ze dne 1. 6. 2007. Ve sporné věci tedy nelze dovodit vznik pracovního poměru mezi stěžovatelem a původně žalovanou obchodní společností, která je dnes v úpadku.
9. Tyto právní závěry považuje Ústavní soud za racionální a dostačující ke spravedlivému posouzení věci a odkazuje zde opět na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
10. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu