ECLI:CZ:US:2019:1.US.164.19.1
sp. zn. I. ÚS 164/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Stylers made to measure GmbH, se sídlem SRN, zapsaná v HRB 5614 u Amtsgericht Marburg, podnikající v ČR prostřednictvím Stylers made to measure GmbH, organizační složka, se sídlem Olomoucká 4616/37a, Prostějov, zastoupená Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 1729/2018-260, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 č. j. 3 Cmo 190/2016-234 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016 č. j. 41 Cm 69/2012-199, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve věci žalobkyně AMF Reece CR, s. r. o. (jako právní nástupkyně původní žalobkyně OP Prostějov), která se po žalované (dále jen "stěžovatelka) domáhala náhrady škody - ušlého zisku na základě neoprávněného užití díla (databáze) žalobkyně stěžovatelkou - ve výši 8 709 750 Kč, žalobě vyhověl (výrok I.). Soud z rozsudků Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 195/2013 a Krajského soud v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 103/2014 a z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 298/2015-53 zjistil, že jednatel stěžovatelky byl uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. a) tr. z., když nezákonně opatřil jedinečnou elektronickou databázi střihových dílů a automatické střihové úpravy pro výrobu oděvů na míru formou hromadné výroby, která byla ve výlučném vlastnictví pořizovatele - OP Prostějov, a nechal tuto databázi dne 12. 3. 2010 přenést do IT zařízení organizační složky stěžovatelky, kde byla následně využívána při zhotovování oděvů. Tím porušil oprávněné zájmy a autorská práva OP Prostějov jako pořizovatele databáze vyplývající z §12 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "autorský zákon"), ve spojení s §94 odst. 1 a z §89 a §90 odst. 1 autorského zákona. Další pak soud zjistil ze závěrů znaleckého posudku, podle něhož ušlý zisk za rozhodné období je ve výši 8 709 750 Kč. Námitku promlčení, kterou vznesla stěžovatelka, soud neshledal důvodnou.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně (s ohledem na rozhodnutí trestních soudů) správně aplikoval ustanovení §135 o. s. ř. Úlohou soudu prvního stupně tak bylo pouze zjišťovat výši vzniklé škody, když správně vyšel ze závěrů znaleckého posudku. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem i v otázce promlčení.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Poukázal na to, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je stěžovatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Připomněl též např. usnesení sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž Nejvyšší soud vyložil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud zdůraznil, že z obsahu dovolání lze dovodit pouze nesouhlas s postupem soudů obou stupňů a s jejich závěry; nikterak nekonkretizuje, která otázka hmotného nebo procesního práva, na nichž podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá, je otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v této praxi dosud nebyla vyřešena. Soud proto konstatoval, že nespokojenost stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá a současně připomněl, že k vadám řízení přihlíží jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud proto uzavřel, že pokud dovolání stěžovatelky směřuje proti potvrzující části výroku odvolacího soudu, ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud jde o další části tohoto výroku, trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat.
Stěžovatelka po obsáhlém shrnutí věcného a procesního vývoje poukázala na nejzávažnější vady řízení a postupu soudů a uvedla, že v nich spatřuje naprosto nepřípustnou svévoli, nepřezkoumatelnost, nepředvídatelnost, překvapivost rozhodnutí a odmítnutí spravedlnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka výslovně neuvedla žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovatelce náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu