ECLI:CZ:US:2019:1.US.1687.19.1
sp. zn. I. ÚS 1687/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Gablerové, zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem, sídlem Politických vězňů 44, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2019 sp. zn. 20 Co 88/2019, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že došlo k zásahu do zaručených práv stěžovatelky a to především čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 11. odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a listin k ní přiložených se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") pověřil na základě opatření ze dne 17. 1. 2017 č. j. 38 EXE 55/2017-26 vedením exekuce soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou, podle vykonavatelného rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 11. 2015 č. j. 7 C 329/2013-184, kterým bylo zrušeno spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. X1, jehož součástí je budova čp. X2, Kolín II a k pozemku parc. č. st. X3, jehož součástí je budova bez čp/če (garáž) a pozemku parc. č. X4, to vše v katastrálním území a obci Kolín, a nařízen prodej předmětných nemovitostí k návrhu oprávněných Mgr. Radky Černé a MUDr. Ladislava Černého ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky dle spoluvlastnických podílů. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 28 Co 419/2016-256 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích, které se týkají zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a rozhodl o nákladech řízení.
3. Soudní exekutor dne 23. 1. 2017 vyrozuměl účastníky o zahájení exekuce, a exekučním příkazem ze dne 23. 1. 2017 č. j. 038 Ex 103/17-11 nařídil exekuci formou prodeje nemovitostí. Usnesením ze dne 15. 1. 2018 č. j. 038 Ex 103/17-53 určil cenu nemovité věci a usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. 038 EX 103/17-88 nařídil dražební jednání na 11. 3. 2019. Dne 19. 2. 2019 podali oprávnění Mgr. Radka Černá a MUDr. Ladislav Černý návrh na zastavení exekuce. Dle kupní smlouvy ze dne 13. 2. 2019 bylo zjištěno, že oprávnění prodali stěžovatelce své spoluvlastnické podíly na nemovité věci za kupní cenu 1 600 000 Kč, účastníkem smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl i druhý povinný Ladislav Lustyk, který s uzavřením smlouvy vyslovil souhlas.
4. Soudní exekutor Mgr. Zdeněk Ráček, zástupce soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, usnesením ze dne 19. 2. 2019 č. j. 038 EX 103/17-94 zastavil exekuci a rozhodl, že oprávnění jsou povinni zaplatit exekutorovi náklady exekuce ve výši 468 024 Kč ve lhůtě do 15 dnů, náhrada nákladů řízení se žádnému z účastníků nepřiznává.
5. Krajský soud ve věci zastavení exekuce, o odvolání oprávněných rozhodl usnesením ze dne 21. 3. 2019 sp. zn. 20 Co 88/2019 tak, že změnil usnesení soudního exekutora ve výroku o nákladech řízení, oprávnění a povinní jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Zdeňku Ráčkovi náklady exekuce ve výši 247 200 Kč, tedy každý 61 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka považuje výši odměny exekutora za nepřiměřeně vysokou, která neodpovídá tomu, jak exekutor přispěl k vymožení plnění. Ve věci došlo k dohodě účastníků o jiném řešení než prodeji nemovitostí v dražbě, exekutor v dané věci provedl jen jednoduché administrativní úkony. Krajský soud zaujal nesprávný právní názor v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 2373/14, IV. ÚS 1881/11 a III. ÚS 2492/09 a Pl. ÚS 8/06) a Nejvyššího soudu (č. j. 20 Cdo 3401/2017), při rozhodování řádně nevyhodnotil složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti a stanovil odměnu exekutora ve výši 247 200 Kč. Pokud by se krajský soud řídil dle citované judikatury, musel by dospět k závěru, že činnost exekutora v její věci byla minimální, rutinní a nepředstavovala žádnou časovou a odbornou zátěž.
7. Stěžovatelka poukázala na stanovisko Exekutorské komory, která na dotaz učiněný Ladislavem Lustykem sdělila, že odměna exekutora při zastavení exekuce před dražbou měla být vypočtena maximálně ve výši 500 Kč za každý úkon dle §11 odst. 4 exekučního tarifu a k tomu exekutorovi náleží náhrada hotových nákladů.
8. Stěžovatelka se cítí postupem krajského soudu poškozena na svých právech zaručených Ústavou a Listinou, proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
12. Podle §348 odst. 1, 2 občanského soudního řádu, ukládá-li vykonatelné rozhodnutí, aby byla společná nemovitost prodána a její výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky, provede se výkon rozhodnutí přiměřeně podle ustanovení o prodeji nemovitostí. Spoluvlastníci mají pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných.
13. Exekuce prodejem věci a rozdělením výtěžku je jedním ze samostatných způsobů exekuce. Povinným není uložena vykonávaným rozhodnutím žádná povinnost, neboť vykonávané rozhodnutí tvoří tzv. iudicium duplex, tedy právo navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci) má jak žalobce, tak žalovaný z titulu pro výkon rozhodnutí. Označení oprávněný a povinný je označením podle §255 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy vymezení účastníků řízení je třeba chápat procesně, tedy tak, že oprávněným je ten, kdo podal návrh, a povinným ten, na kom má být povinnost vynucena.
14. Podle §348 odst. 1, 2 občanského soudního řádu, ukládá-li vykonatelné rozhodnutí, aby byla společná nemovitost prodána a její výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky, provede se výkon rozhodnutí přiměřeně podle ustanovení o prodeji nemovitostí. Spoluvlastníci mají pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných. Pokud jde o náklady exekuce, musí o nich být rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že všichni účastníci exekuce nesou náklady prodeje nemovitostí podle velikostí svých podílů, které jsou v exekuci prodány. Je-li nemovitá věc prodána, jsou náklady exekuce uspokojeny z výtěžku prodeje před tím, než dojde k rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky.
15. V projednávané věci soudní exekutor prováděl exekuci prodejem nemovité věci s tím, že výtěžek prodeje bude vyplacen spoluvlastníkům podle velikostí jejich podílů, a že jeho odměna bude vypočtena z nejvyššího podání. Soudní exekutor nařídil prodej nemovité věci, určil její cenu, a po právní moci usnesení o ceně nařídil dražbu nemovité věci. K dražbě nedošlo, neboť oprávnění před konáním dražby uzavřeli se stěžovatelkou (povinnou) kupní smlouvu, na základě které stěžovatelka koupila jednu ideální polovinu nemovité věci (dvě ideální čtvrtiny) vlastnicky patřící oprávněným, a oprávnění za této situace navrhli zastavení exekuce. Exekuce byla zastavena podle §268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Účastníky kupní smlouvy byli všichni účastníci tohoto řízení, když oprávnění prodali stěžovatelce dvě ideální čtvrtiny nemovité věci, a Ladislav Lustyk (druhý povinný) s kupní smlouvou vyslovil souhlas. Účastníci si tak kupní smlouvou vypořádali zrušené podílové spoluvlastnictví.
16. Při stanovení odměny soudního exekutora vyšel krajský soud z judikatury Nejvyššího soudu a za základ pro výpočet odměny vzal kupní cenu, za kterou oprávnění prodali první povinné svůj podíl na nemovité věci, tedy částku 1 600 000 Kč. Od této částky byla odečtena předpokládaná odměna soudního exekutora, a odvolací soud pro výpočet odměny vyšel ze základu 1 300 000 Kč. Podle §9 odst. 1 a §6 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. činí odměna soudního exekutora 195 000 Kč. Dále má nárok na náhradu hotových výdajů, odměnu znalce za vyhotovení znaleckého posudku o ceně nemovitostí a 21% DPH, celková výše nákladů řízení činí 247 200 Kč.
17. Za dané situace tedy nelze uvažovat tak, že by soudní exekutor nevymohl plnění exekucí. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými, stěžovatelka rovněž neobjasňuje, na základě čeho se domnívala, že exekutorovi nenáleží odměna, přestože již vydal potřebná rozhodnutí k provedení dražby, ale oprávnění navrhli zastavení exekuce. Přihlédne-li Ústavní soud i k těmto okolnostem, pak krajský soud z ústavního hlediska nepochybil, jestliže odměnu exekutora [např. dle nálezu sp. zn. II. ÚS 3218/10 ze dne 14. 2. 2012 (N 31/64 SbNU 333)] moderoval na polovinu a uložil každému z oprávněných a povinných zaplatit náklady exekuce, neboť její výše se nejeví vzhledem k uvedenému jako nespravedlivá. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stanovisko Exekutorské komory ohledně výše odměny exekutora 500 Kč za jeden úkon, na který stěžovatelka poukazovala.
18. Judikatura Ústavního soudu vychází ze závěru [srov. například usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1697/14], že podmínky použití §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tzn. podmínky, za nichž při dodatečném splnění závazku povinným náleží exekutorovi odměna ve výši 50% odměny, která by exekutorovi náležela za situace, kdy by povinný své závazky neuhradil ani dodatečně, jsou vykládány poměrně přísně. Ústavní soud přitom zdůraznil, že takový přístup není přehnaně formalistický.
19. Ústavní soud uzavírá, že ve věci stěžovatelky uběhly dva roky od vyrozumění exekutora o zahájení exekuce, nařízení exekuce formou prodeje nemovitostí, určení ceny nemovitostí, nařízení dražebního jednání do uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti a to jeden měsíc před nařízeným dražebním jednáním. Ústavní soud tak dovodil, že odměna exekutorovi byla přiznána důvodně, když argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu není případná.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu