ECLI:CZ:US:2019:1.US.1737.19.1
sp. zn. I. ÚS 1737/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Terra Group Investment, a.s., sídlem Karolíny Světlé 716/1, Brno, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 12, Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. března 2019, č. j. 6 ZN 1630/2018-44 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 9. oddělení obecné kriminality ze dne 25. února 2019, č. j. KRPB-112082-51/TČ-2018-060279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Shora označeným ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu Policie České republiky bylo v trestní věci neznámého pachatele podezřelého ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odstavec 1 písmeno a), odstavec 3 písmeno c) trestního zákoníku rozhodnuto podle §80 odst. 1 trestního řádu, že se v rozhodnutí blíže specifikovaný osobní automobil zn. Porsche (dále jen "vozidlo") vydává společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A., se sídlem v Lucembursku.
Uvedené vozidlo bylo zajištěno Policií ČR dne 17. 5. 2018 v Brně z důvodu vyhlášeného mezinárodního pátrání po dotčeném vozidle. Policie po jednoznačné identifikaci vozidla zjistila, že vozidlo bylo v zahraničí zpronevěřeno společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A.
2. Policejní orgán rozhodl o vydání vozidla shora uvedené společnosti, neboť předmětná věc již není k dalšímu průběhu trestního řízení třeba a nepřichází v úvahu jejich propadnutí či zabrání, přičemž neměl zároveň pochybnosti o vlastnickém právu uvedené společnosti.
3. Proti uvedenému usnesení podala stížnost jak stěžovatelka, která 17. 7. 2017 předmětné vozidlo zakoupila, tak společnost ČSOB Leasing, se kterou stěžovatelka uzavřela smlouvu o úvěru, přičemž vlastnické právo k vozidlu stěžovatelka převedla na společnost ČSOB Leasing. Shodně tvrdily, že vozidlo nemá být vydáváno společnosti LUXEMBOURG S.A., nýbrž svěřeno do soudní úschovy, neboť vlastnické právo k ní není postaveno na jisto, neboť jej uplatňuje kromě společnosti LUXEMBOURG S.A. též společnost ČSOB Leasing.
4. Městské státní zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") v napadeném usnesení shledalo, že postup policejního orgánu byl zákonný, neboť vozidlo bylo jednoznačně identifikováno jako vozidlo patřící společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A., jíž bylo v zahraničí (spolu se dvěma dalšími vozy) zpronevěřeno. Státní zastupitelství dovodilo, že pokud došlo k jeho pozbytí vozidla trestným činem, nebylo možné jeho další nabytí od neoprávněného. Připomnělo dále, že rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o vydání zajištěné věci je sice zásahem do dispozice s takovouto věcí, ovšem nemá relevanci k problematice určení vlastnictví věci, která je předmětem civilního práva s tím, že postupem policejního orgánu není dotčena možnost stěžovatele domáhat se svých nároků pořadem soukromého práva.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvádí, že nabyla vlastnictví k vozidlu na základě kupní smlouvy ze dne 17. 7. 2017 od společnosti RESKITO INVEST s.r.o. (dříve UP Invest s.r.o.), která pro ni vozidlo zakoupila od německého autosalonu MM Sportscars (Matthias Malter). Stěžovatelka následně uzavřela dne 24. 7. 2017 smlouvu o úvěru se společností ČSOB Leasing a došlo k zajišťovacímu převodu vlastnického práva k vozidlu. Vlastníkem vozu se tak stala ČSOB Leasing.
6. Stěžovatelka připomíná, že v průběhu trestního řízení uplatnila vlastnické právo k osobnímu automobilu jak společnost AXUS LUXEMBOURG S.A., která je zapsána jako majitelka vozidla v Lucembursku, tak společnost ČSOB Leasing, a. s., která byla zapsána jako majitelka vozidla v Centrálním registru vozidel v ČR.
7. Podle stěžovatelky na tento případ dopadá postup podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu, podle něhož jestliže není předmětné věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle stěžovatelky až na zcela zjevné a výjimečné případy nemůže nastat situace, kdy by nebylo o vlastnictví k určité věci pochybnosti, pokud k dotčené věci uplatňuje svůj nárok více osob.
8. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu i literaturu, podle níž smyslem a účelem ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu je zabránit tomu, aby bylo až do objasnění vlastnictví věci s věcí disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k neodčinitelným důsledkům (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.7.2011, sp.zn. 28 Cdo 774/2010). Stěžovatelka upozorňuje na nález sp. zn. II. ÚS 2813/18 ze dne 29. 4. 2019 zabývající se obdobnou věcí.
9. Pokud byl osobní automobil nabytý od neoprávněné osoby, tak je nutné posoudit právo vlastnické k věci na základě ustanovení §1109 a násl. občanského zákoníku. Podle ustanovení §1109 písm. c) občanského zákoníku platí, že vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil. Stěžovatelka dovozuje, že sama při nabytí vozidla v dobré víře byla. Na tom nic nemění skutečnost, že v Lucembursku došlo ke zpronevěře vozu.
10. Stěžovatelka uvádí, že nijak nezpochybňuje, že určení vlastnického práva proběhne až v civilním řízení, je však zřejmé, že přinejmenším existovaly a existují pochybnosti o vlastnickém právu k vozidlu, tudíž nemělo být vydáno, nýbrž uloženo do soudní úschovy.
11. Stěžovatelka tak tvrdí, že bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť "přišla o možnost domáhat se určení vlastnického práva k osobnímu automobilu, zatímco by měla jistotu, že osobní automobil je fyzicky přítomen v soudní úschově".
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. Ústavní stížnost je též přípustná [srov. nález ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 325/98 (N 130/12 SbNU 239), nález ze dne 12. 8. 2002 sp. zn. I. ÚS 16/02 (N 103/27 SbNU 161), nález ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 178/01 (N 147/28 SbNU 335), či nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3523/16 (N 105/85 SbNU 729)].
IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
14. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
15. Městské státní zastupitelství v Brně shledává ústavní stížnost nedůvodnou. Stěžovatelka se domohla vydání věcí, které byly vmontovány do vozidla (elektronika), přičemž poté již nebylo o vlastnictví věci (vozidla) pochyb, proto byla vydána původnímu majiteli - společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A.
16. K námitce nedostatečného vypořádání otázky trvání vlastnictví vedlejšího účastníka městské státní zastupitelství uvádí, že nebylo nutné jakožto notorietu do příslušné části odůvodnění zahrnout úvahu o tom, že vlastnické právo původního vlastníka v žádném případě trestnou činností, tedy zpronevěrou předmětného vozu osobou jménem H. E. nezaniklo. Zároveň dodává, že vydání zajištěné věci je sice podstatným zásahem do dispozice s takovouto věcí, ovšem v žádném případě nemá relevanci k problematice určení vlastnictví věci, která je předně předmětem civilního práva. Policejní orgán jakož i státní zástupce neshledali jakékoli pochybnosti o vlastnictví poškozené společnosti (vedlejšího účastníka), a to na rozdíl od anabáze pořízení vozu stěžovatelem prostřednictvím pochybného portálu "mobile.de". Za této situace je pak nutno považovat za minimálně spravedlivé a současně i odpovídající racionalitě a přiléhavosti právního uvážení orgánů činných v trestním řízení, že při stěžovatelem namítané modifikaci "šancí" k uplatnění svého vlastnického práva dali přednost poškozené společnosti. Tento závěr pak nikterak nenarušuje možnosti stěžovatele uplatnit svůj nárok, jakož i svou úvahu o nutném užití §1109 a násl. občanského zákoníku u věcně i místně příslušného civilního soudu v místě sídla poškozené společnosti, jakož se i sama následně hojit na prodejci, od něhož vozidlo pořídila. Ústavní stížnost představuje účelovou snahu vsugerovat tvrzené pochybnosti o vlastnickém právu, které by měly být důvodem pouze k tomu, aby vozidlo bylo uloženo do úschovy zdejšího civilního soudu a stěžovatel si nemusel svá práva uplatňovat u cizozemského soudu.
17. Policejní orgán se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
18. Stěžovatelka v replice uvedla, že ve vyjádření městské státní zastupitelství opakuje to, co již bylo řečeno v napadených rozhodnutích, ale nikterak se nevyjadřuje k argumentaci stěžovatelky, ani k stěžovatelkou předložené judikatuře Ústavního soudu. Jako novou skutečnost (bez dalšího irelevantní) městské státní zastupitelství uvádí, že automobil byl pořízen prostřednictvím pochybného portálu "mobile.de". K tomuto stěžovatelka uvádí, že předmětný automobil byl v Německu zakoupen od autosalónu s mnohaletou tradicí a pozitivními recenzemi, když automobil kupovala (pro stěžovatelku) společnost zabývajícím se nákupem a prodejem vozů, od něhož automobil teprve následně pořídila stěžovatelka.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Z vyžádaného spisového materiálu i z napadených rozhodnutí nepochybně plyne, že předmětné vozidlo bylo v zahraničí zpronevěřeno společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A. Tato společnost se přihlásila dne 30.5.2018 v rámci trestního řízení vedeného v ČR o vydání zabaveného vozidla a doložila kupní smlouvu, registrační dokument vozidla, rámcovou smlouvu na dlouhodobý pronájem vozidla firmě X zastupovanou H. E., osvědčení o poskytnutí vozidla, oznámení o vypovězení smlouvy, trestní oznámení ze dne 16. 5.2018 na H. E. a společnost X.
21. Stejně tak je postaveno na jisto, že dne 19. 6.2018 se o vozidlo přihlásila též společnost ČSOB Leasing, která byla zapsána jako majitelka vozu v ČR, neboť na ni stěžovatelka vlastnické právo převedla.
22. Je tedy zřejmé, že vlastnické právo k vozidlu uplatňoval jak vlastník zapsaný v Lucembursku (AXUS LUXEMBOURG S.A.), kterému bylo vozidlo zpronevěřeno a poté zřejmě dále prodáno dalšímu subjektu, tak vlastník vozidla zapsaný v Centrálním registru vozidel (ČSOB Leasing).
23. Podle §80 odst. 1 trestního řádu "není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních". Ústavní soud nemůže cokoli vytknout výkladu §80 odst. 1 trestního řádu zastávaného stěžovatelkou, tedy že o vlastnictví věci panovaly pochybnosti., když se k němu hlásily za shora popsaných okolností jak AXUS LUXEMBOURG S.A., tak ČSOB Leasing.
24. Zároveň však Ústavní soud nemůže pustit ze zřetele, že řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje další instanční přezkum napadených rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci z pohledu jejich věcné správnosti či zákonnosti. V řízení o ústavní stížnosti jde výlučně o ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
25. Klíčovou otázkou v řízení před Ústavním soudem tudíž je, zda napadená rozhodnutí o vydání věci (vozidla) společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A. byla způsobilá porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky.
26. Stěžovatelka tvrdí porušení práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Je tedy nutno vyjasnit, jakého práva se stěžovatelka před orgány činnými v trestním řízení domáhala, a zda jí to bylo postupem policejního orgánu či státního zastupitelství znemožněno či ztíženo.
27. Jak plyne ze spisového materiálu, již 15. 10. 2018 vydal policejní orgán usnesení o vydání vozidla společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A., přičemž toto usnesení dne 17. 1. 2019 zrušil dozorující státní zástupce na základě stížnosti stěžovatelky, neboť tvrdila, že během užívání vozidla nechala do vozidla instalovat elektroniku v hodnotě 101 640 Kč, navíc jí usnesení o vydání vozu nebylo řádně doručeno. Dne 18. 2. 2019 stěžovatelka na své náklady pod dohledem policejního technika odstranila instalovanou elektroniku a dne 19. 2.2019 policejní orgán vydal usnesení o vydání věci (předmětné elektroniky) stěžovatelce.
28. Stěžovatelka se tedy domohla vydání věci, jejíž vlastnictví v řízení tvrdila, a v tomto ohledu nelze spatřovat ze strany orgánů činných v trestním řízení pochybení.
29. Pokud jde o vozidlo samotné, v řízení uplatnily právo k věci dvě společnosti, a to AXUS LUXEMBOURG S.A. a ČSOB Leasing, nikoli sama stěžovatelka. Stěžovatelka ostatně sama ve své stížnosti uvádí, že zapsaným vlastníkem vozu v ČR byla jak ke dni uplatnění nároku před orgány činnými v trestní řízení, tak ke dni napadených rozhodnutí, společnost ČSOB Leasing, nikoli sama stěžovatelka. Stejně tak stěžovatelka ve stížnosti uvádí, že důvodem pro nevydání věci společnosti AXUS LUXEMBOURG S.A. měl být tvrzený paralelní nárok společnosti ČSOB Leasing, přičemž ve prospěch vlastnického práva společnosti ČSOB Leasing (nikoli vlastnictví svého) stěžovatelka před orgány činnými v trestním řízení argumentovala.
30. Stěžovatelka se tedy v řízení o vydání věci podle §80 odst. 1 trestního řádu domohla vydání věcí v jejím vlastnictví (elektronika zamontovaná ve vozidle), čímž byl požadavek čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu ke stěžovatelce naplněn, neboť v této části se stěžovatelka stanoveným postupem domohla ochrany svých práv.
31. Paralelně se domáhala ochrany svých práv též společnost ČSOB Leasing tím, že v řízení podle §80 odst. 1 trestního řádu požadovala vydání vozidla a tvrdila vlastnické právo k němu jakožto vlastník vozidla zapsaný v ČR. Případná pochybení vůči společnosti ČSOB Leasing však nelze posuzovat nyní, tj. v řízení o ústavní stížnosti týkající se ochrany subjektivních ústavních práv stěžovatelky, nikoli jiných subjektů.
32. Ústavní soud tak musí uzavřít, že stěžovatelka měla možnost domáhat se svého práva u "jiného orgánu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž při rozhodování o vydání věci ve vlastnictví stěžovatelky orgány činné v trestním řízení nepochybily a věci v jejím vlastnictví (elektronika ve vozidle) jí vydaly. Ve vztahu k jiným věcem (vozidlo samotné) se stěžovatelka vydání věci v řízení podle §80 odst. 1 trestního řádu nedomáhala, nýbrž fakticky v řízení argumentovala ve prospěch vlastnického práva třetího subjektu (ČSOB Leasing). V tomto ohledu pak nebylo možno její ústavní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany orgánů činných v trestním řízení porušit.
33. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu spisu nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu