ECLI:CZ:US:2019:1.US.174.19.1
sp. zn. I. ÚS 174/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 290/2018-339 ze dne 18. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 17 Co 290/2018-339 ze dne 18. 10. 2018, v jeho výroku I., městský soud potvrdil co do merita věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") č. j. 23 C 207/2014-301 ze dne 20. 4. 2018, kterým bylo uloženo žalovanému Jaroslavu Neničkovi (dále jen "vedlejší účastník") zaplatit stěžovateli jakožto žalobci částku 843 898 Kč. Pro úplnost lze poznamenat, že se jednalo o v pořadí druhé rozhodnutí obvodního soudu, když prvním rozsudkem ze dne 8. 1. 2016 byl vedlejší účastník již pravomocně zavázán k úhradě částky 46 102 Kč, tedy celkem měl stěžovateli z titulu smluvní pokuty zaplatit 890 000 Kč. Městský soud dále částečně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení v tom ohledu, že namísto 89 005 Kč byl vedlejší účastník nově povinen zaplatit stěžovateli 97 705 Kč (ústavní stížností napadený výrok II.). Ve výroku III. pak městský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, kdy zavázal vedlejšího účastníka, aby zaplatil stěžovateli částku 900 Kč.
Městský soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu (reprezentované nálezem sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013), z níž vyplývá, že u statutárních měst lze presumovat dostatečné materiální a personální zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aby musela využívat právní pomoc advokátů. Na jejím podkladě dospěl k závěru, že stěžovateli náhrada nákladů řízení za právní zastoupení nenáleží, neboť se nejedná o náklady účelně vynaložené. Podle městského soudu (a rovněž obvodního soudu) stěžovatel by měl disponovat dostatečným odborným aparátem, aby zvládl jeho zastupování v řízení, obzvláště za situace, že stěžovatel vede celou řadu shodných právních sporů. Odvolací soud se proto ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který v řízení úspěšnému stěžovateli přiznal toliko náhradu za zaplacené soudní poplatky ve výši 89 005 Kč. Nadto ovšem považoval za opodstatněný návrh stěžovatele na přiznání paušální náhrady hotových výdajů, která náleží nezastoupenému účastníkovi, a to za 29 úkonů po 300 Kč, tj. celkem 8 700 Kč. Stejně postupoval stran nákladů odvolacího řízení, kdy úspěšnému stěžovateli přiřkl náhradu za 3 úkony, tj. 900 Kč.
Stěžovatel se, jak bylo shora zmíněno, obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím městského soudu, který mu nepřiznal nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem, ačkoliv měl v předmětném sporu proti vedlejšímu účastníkovi plný úspěch. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že je účastníkem velkého množství soudních sporů a zajištění individuálního přístupu ke každému z nich vlastním aparátem není v jeho personálních a materiálních možnostech. Navíc v dané věci nešlo o tzv. bagatelní spor ve smyslu §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž musel využít řádný opravný prostředek a v obdobných právních věcech i mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu soudu, s nímž byl úspěšný. Stěžovatel proto považoval náklady na své právní zastoupení za účelně vynaložené, maje za to, že nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449), ze kterého městský soud vycházel, na posuzovanou věc nedopadá. S citovaným nálezem se stěžovatel krom toho neztotožnil ani v obecné rovině, neboť Ústavní soud se dle něj nezabýval otázkou, co je pro statutární město a jeho rozpočet skutečně finančně výhodnější, zda personální posílení příslušných právních oddělení, či externí služby advokátů. Otázku účelnosti právního zastoupení bylo dle stěžovatele třeba posuzovat komplexním způsobem a vzít v úvahu, že plní v souladu s platnými právními předpisy velké množství úkolů v samostatné i přenesené působnosti, a to s ohledem na jeho specifické postavení jako obce i kraje zároveň. Zjednodušený pohled Ústavního soudu, který se opírá o počet interně zaměstnaných právníků, nemůže být bez dalšího relevantním argumentem, neboť tito právníci řeší natolik rozsáhlou agendu napříč Magistrátem hlavního města Prahy a dalších organizací, že tento počet je pro její běžný provoz nedostačující, tím spíše pak pro pravidelné zastupování stěžovatele v soudních řízeních či komplexní řešení sporové agendy. Argumentace obecných soudů, potažmo Ústavního soudu, ohledně neúčelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení dle stěžovatele proto postrádá reálný základ. Stěžovatel dále poznamenal, že citovaný nález poskytuje statutárním městům "méně spravedlnosti" než jiným účastníkům soudního řízení, a porušuje zásadu úspěchu ve věci, k jejímuž prolamování by mělo docházet jen výjimečně. Stěžovatel konečně též zdůraznil, že mnohými soudy mu byla plná náhrada nákladů řízení, včetně nákladů na právní zastoupení přiznána, a upozornil na rozdílné rozhodování soudů o nákladech právního zastoupení ve skutkově obdobných případech, které je v rozporu s principem právní jistoty. Na podkladě výše uvedeného pak stěžovatel vyslovil názor, že závěr městského soudu stran nákladů řízení vedl k dotčení jeho práva na právní pomoc, principu rovnosti a práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V reakci na argumentaci stěžovatele je na místě připomenout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci. Ústavní soud může zasáhnout až v případě, že by dané posouzení mohlo být označeno jako svévolné, tedy pokud by nebylo ústavně souladným způsobem zdůvodněno, eventuálně bylo postaveno na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo skutečně "extrémní". Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v souzené věci nezjistil. Jak je z obsahu napadeného rozsudku městského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem zabýval zcela dostatečně, jeho úvahy jsou přesvědčivé, řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické. Současně také plně korespondují s judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715), sp. zn. III. ÚS 532/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 75/85 SbNU 317) a ve vazbě ke statutárním městům pak nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115) či městským soudem výslovně odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449).
Pozornosti Ústavního soudu v této souvislosti samozřejmě neuniklo, že stěžovatel se v převážné části ústavní stížnosti vymezuje právě proti závěrům přijatým v posledně zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 376/12. K tomu Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1865/19 ze dne 10. 10. 2019 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž se zabýval po obsahové stránce v podstatě totožným návrhem stěžovatele, již dříve konstatoval, že "pouhý nesouhlas se závěry rozhodnutí soudu vycházejícího z nálezu Ústavního soudu (tím spíše pak nesouhlas se závěry nálezu samotného) a nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení ... samo o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, když závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého."
Stejně tak Ústavní soud neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu ani pod vlivem tvrzení stěžovatele, že v obdobných případech mu některé soudy náhradu nákladů právního zastoupení advokátem přiznaly. Byť Ústavní soud nepovažuje takovou situaci, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, za optimální, na druhou stranu to podle něj neznamená, že každá existující odlišnost představuje bez dalšího porušení základního práva v rovině ústavněprávní. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval soudům jiný výklad obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
S ohledem na výše uvedené zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu