ECLI:CZ:US:2019:1.US.1746.19.1
sp. zn. I. ÚS 1746/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 4280/2018-312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhuje projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018 č. j. 20 Co 21/2018-244, kterým tento soud změnil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 10. 2017 č. j. 8 EXE 5110/2015-194 tak, že návrh povinné (stěžovatelky) na zastavení exekuce se zamítá.
Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem přijaté řešení otázky procesního práva týkající se vázanosti soudu rozhodnutím o spáchání trestného činu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, 23 Cdo 4142/2016, 26 Odo 197/2006) a není dán důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou položená "neřešená" otázka, "zda je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) o prodeji zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případě, kdy zástavní dlužník odlišný od obligačního dlužníka uzavřel zástavní smlouvu v důsledku trestného činu či jiného protiprávního jednání třetí osoby odlišné od zástavního věřitele (která jednala v součinnosti s obligačním dlužníkem) a výkonem zástavního práva by došlo k porušení ústavního práva zástavního dlužníka vlastnit majetek, neboť třetí osoba, která se dopustila trestného činu nebo jiného protiprávního jednání, jakož i obligační dlužník, by získali výkonem zástavního práva prospěch ze svého protiprávního jednání, pokud toto ústavní právo zástavního dlužníka převáží nad stejným ústavním právem zástavního věřitele na legitimní očekávání, odkazující v této souvislosti na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Nejvyšší soud konstatoval, že jde o odkaz nepřiléhavý, odvolací soud se věcí z tohoto pohledu zabýval a vysvětlil, proč dospěl ke svému závěru, a to zejména pro odlišný skutkový základ věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje stejné argumenty jako v dovolání, resp. i v předchozím řízení. Zejména namítá, že dovolací soud se nevypořádal s jejími námitkami, podle nichž odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř., neboť v dané věci byl vázán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 11. 2016 č. j. 2 T 106/2016-850, z jehož výroku se podává, že stěžovatelka se stala obětí zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ohledně jednoho a téhož skutku byla v trestním rozsudku označena za oběť trestného činu a v rozhodnutí soudu, který rozhoduje v řízení o zastavení exekuce, jako spolupachatelka. Dále nesouhlasí s tím, že její věc se skutkově odlišovala od věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09, neboť v obou případech jde o situaci, kdy zástavní dlužník nijak se nepodílející na trestné činnosti třetí osoby má pozbýt svého vlastnického práva k nemovitostem v důsledku výkonu zástavního práva, které zřídil bance za účelem zajištění dluhů obligačního dlužníka ze zástavní smlouvy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud posuzoval dovolání stěžovatelky výhradně z hlediska jeho přípustnosti, přičemž Ústavní soud, který se seznámil s obsahem soudního spisu i s dovoláním stěžovatelky, vůči jeho rozhodnutí nemá z ústavně právního hlediska námitky. Krajský soud své závěry z hlediska námitek posléze uplatněných v dovolání dostatečně odůvodnil a Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání, byť stručně, ale srozumitelně odůvodnil s odkazem na vyhovující závěry krajského soudu.
Ústavní soud s ohledem na argumentaci stěžovatelky doplňuje, že závěry Nejvyššího soudu, podle nichž krajský soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce respektoval princip vázanosti soudu rozhodnutím trestního soudu o spáchání trestného činu ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., mají oporu v soudním spise a z rozhodnutí krajského soudu vyplývají, stejně jako závěr o nepřípadnosti poukazu na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 pro odlišný skutkový i právní stav. Krajský soud nijak nepopírá, že se třetí osoba vůči stěžovatelce v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy dopustila podvodu. Stěžovatelka však opomíjí, že krajský soud její roli v celém případě posuzoval z hlediska její možnosti namítat relativní neplatnost smlouvy o hypotéčním úvěru vůči bance za situace, kdy od počátku věděla, že úvěr není kupující (obligační dlužnici) poskytován na úhradu kupní ceny nemovitosti, ale k předpokládané úhradě dluhů stěžovatelky. Nadto zástavní právo banky bylo zřízeno i na bezdůvodné obohacení, které by vzniklo obligační dlužnici vyplacením hypotéčního úvěru v případě neplatnosti smlouvy o hypotéčním úvěru. Jediný účastník hypoteční a zástavní smlouvy, který nevěděl, že všechny smlouvy jsou uzavírány pouze "na oko" byla právě úvěrující banka, která na základě předložených dokladů a prohlášení stěžovatelky nemohla mít žádné pochybnosti o pravém úmyslu všech zúčastněných stran.
Jakkoliv se stala stěžovatelka "obětí" podvodu, neboť finanční prostředky z poskytnutého úvěru si ponechala prostřednictvím kupující třetí osoba, nelze odhlédnout od toho, že nynější, pro ni nepříznivá situace, je důsledkem i jejího jednání. Na banku, která se na rozdíl od stěžovatelky na vzniklé situaci ani minimálně nepodílela, nelze přenášet finanční dopad tohoto jednání jen z důvodu, že stěžovatelka se pro svou neobezřetnost stala obětí podvodu. Stěžovatelka přitom má nadále možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky vůči kupující resp. třetí osobě na náhradu škody jí způsobené.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Žádostí o přednostní projednání věci se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí a bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu