ECLI:CZ:US:2019:1.US.1780.19.1
sp. zn. I. ÚS 1780/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Dany Tomáškové, zastoupené Mgr. Jiří Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63. Praha 4, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 148/2017-126 ze dne 12. 12. 2018, usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 148/2017-133 ze dne 12. 2. 2019 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 74/2019-145 dne 20. 3. 2019 a návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 148/2017-126 ze dne 12. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na nedotknutelnost obydlí a na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejího soukromého a rodinného života, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhá vypořádání společného jmění manželů, přičemž předmětem vypořádání je bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na pozemku a společných částech domu, sklad a garážové stání. Tyto nemovitosti nyní užívá stěžovatelka s dětmi. Napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2018 bylo stěžovatelce uloženo umožnit žalovanému manželovi vstup do bytové jednotky a přináležejících prostor v rámci místního šetření prováděného ve věci ustanovenou znalkyní za účelem stanovení obvyklé ceny této nemovitosti, která je dosud ve spoluvlastnictví manželů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka žalovanému vstup neumožnila, byla jí usnesením ze dne 12. 2. 2019 uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč za maření postupu soudu. Usnesením krajského soudu bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno s odůvodněním, že oba účastníci řízení jsou ve stejném rozsahu spoluvlastníky nemovitých věcí, u kterých je nutné provést znalecké ocenění. Žalovaný má s ohledem na své procesní postavení v řízení a zejména spoluvlastnické právo k nemovitým věcem právo být přítomen ohledání za účasti znalce, vyjádřit se a především seznámit se s aktuálním stavem oceňovaných nemovitých věcí zvláště za situace, pokud nemovité věci delší dobu neužíval.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty soudy upřednostnily ochranu marginálního procesního práva účastníka řízení před ústavním právem stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí a na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejího soukromého a rodinného života. Nesouhlasí, že neuvedla žádný relevantní důvod pro upřednostnění jejího práva, neboť kromě notoricky známé skutečnosti, že mezi rozvedenými manžely nepanují obvykle dobré vztahy, je navíc Okresnímu soudu pro Prahu-západ i z jeho vlastní rozhodovací činnosti známo, že vztahy mezi bývalými manžely byly a jsou vysoce konfliktní. Dále požaduje, aby do doby rozhodnutí o stížnosti podané stěžovatelkou odložil vykonatelnost usnesení, kterým jí byla uložena povinnost umožnit žalovanému vstup do bytové jednotky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se uložení pokuty Ústavní soud uvádí, že jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ právě jde, pokud je napadáno usnesení soudu, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost umožnit žalovanému vstup do bytové jednotky při příležitosti místního šetření prováděného soudní znalkyní.
Stěžovatelka, stejně jako v předchozím řízení, neuvádí žádnou, natož ústavněprávní argumentaci na podporu svého tvrzení o porušení práva na nedotknutelnost obydlí a na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejího soukromého a rodinného života. Za relevantní nelze považovat tvrzení stěžovatelky, že soudy měly dovodit porušení uvedených práv stěžovatelky i pro případ krátkodobé přítomnosti bývalého manžela v bytě, jehož je navíc nadále spoluvlastníkem, a to při příležitostí místního šetření a za přítomnosti ustanovené znalkyně, jen z předpokládaného konfliktního vztahu bývalých manželů.
Nadto se v projednávané věci jedná o rozhodnutí procesní, jehož smyslem je předcházet dalším sporům ohledně stanovení ceny nemovitosti na základě znaleckého posudku. V žádném případě nejde o upřednostnění ochrany "marginálního" procesního práva žalovaného, ale o postup, který je souladný s ustanovením §53 odst. 1, §130 odst. 2 a návazně i §127 odst. o. s. ř., a učiněný v zájmu spravedlivého (řádného) procesu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval o odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu