ECLI:CZ:US:2019:1.US.1914.18.1
sp. zn. I. ÚS 1914/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Alza.cz, a. s., sídlem Jankovcova 1522/53, Praha 7, zastoupené Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem, sídlem Hlavní 2725/153, Praha 4, proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 3. dubna 2018 č. j. ČOI 30606/18/O100/4000/18/Ad/Št, za účasti Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce, jako účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva, zejména právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zaručené v čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Postup účastníka řízení má podle stěžovatelky původ v zákoně č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě, který označuje za protiústavní a jehož zrušení v ústavní stížnosti rovněž navrhuje.
2. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost není přípustná.
3. Stěžovatelka v ústavní uvádí, že ke dni podání ústavní stížnosti podala u Městského soudu v Praze správní žalobu, kterou se rovněž domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci požádala ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o výjimku, neboť se domnívá, že stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. V této souvislosti doplňuje, že ústavní stížnost podala ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.
Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán a zároveň také Ústavní soud.
5. Ústavní soud tradičně uvádí, že se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu lze učinit závěr, že postup podle uvedeného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím konečným. Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01).
6. Jestliže tedy stěžovatelka využila možnosti podat jiný návrh jako prostředek docílení nápravy, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V správním řízení a správním soudnictví to znamená, že je v prvé řadě na správních orgánech a obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatelky (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj