ECLI:CZ:US:2019:1.US.193.19.1
sp. zn. I. ÚS 193/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Z. D., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 sp. zn. 11 Tdo 950/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2018 sp. zn. 11 To 181/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017 sp. zn. 46 T 5/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. ledna 2019 a doplněné podáním ze dne 28. února 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2018 sp. zn. 11 To 181/2017-2628 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017 sp. zn. 46 T 5/2017. Stěžovatel rovněž navrhoval, aby Ústavní soud rozhodl, že se propouští z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Podle tvrzení stěžovatele, byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod včetně čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017 sp. zn. 46 T 5/2017 byl stěžovatel shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výrokové části rozsudku.
3. Proti rozsudku soud prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2018 sp. zn. 11 To 181/2017 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
4. K dovolání podanému stěžovatelem, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. října 2018 sp. zn. 11 Tdo 950/2018 dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl námitky jak k přípravnému řízení, kde podle jeho názoru nebyla prověřena jeho procesní obrana o charakteru látky, distribuované zájemcům (nabízel látku kofein, která ze 70 % nahrazuje účinky pervitinu, ale nepatří mezi zakázané OPL), tak k průběhu řízení před Městským soudem v Praze, kterému vytýkal nezákonnost celého trestního stíhání, chybnou aplikaci právních norem trestního práva i nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, svévoli a zpochybnil i samotný proces zjišťování důkazů s tím, že výrok o vině a trestu nemá oporu v dokazování i skutkových zjištěních. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytýkal, že se nezabýval meritem trestní věci, tj. jako prejudiciální otázku neřešil tvrzení stěžovatele, zda šlo o povolenou látku kofein, či se v dané věci vyráběl a distribuoval pervitin, zda a v jakém rozsahu měla být prováděna jeho distribuce i zda existuje příčinná souvislost mezi zjištěnou varnou pervitinu, osobami nakupujícími potřebné suroviny k výrobě OPL a jakou úlohu v těchto vztazích měl stěžovatel. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že cíleně vyráběl OPL, kterou nejen distribuoval, ale sám také užíval, ačkoliv podle tvrzení stěžovatele v trestním spisu je tato vytýkaná nezákonná činnost dostatečně a hodnověrně vyvrácena několika svědky.
6. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy nevzaly v potaz jeho obhajobu, nevyhodnotily správně důkazy, svědčící o jeho nevině, ani se nevypořádaly se zdůvodněním o existenci 4 kg pervitinu, se kterým stěžovatel neměl nic společného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
8. I když stěžovatel v ústavní stížnosti nenavrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 sp. zn. 11 Tdo 950/2018, rozhodnutí o posledním opravném prostředku v ústavní stížnosti uvedl a vznesl proti němu své námitky, tedy je označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavním soudem bylo již opakovaně konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Ústavní soud nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
11. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, opakuje uplatněné námitky a snaží se zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu v projednávané věci zjištěna nebyla.
12. Městský soud v Praze na základě provedených důkazů dovodil, že jednání stěžovatele lze považovat za vysoce společensky škodlivé ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť stěžovatel byl osobou na drogové scéně všeobecně známou, obracela se na něj celá řada osob, přičemž možnost odběru kvalitního pervitinu vedla u řady odběratelů k sekundární kriminalitě spočívající v krádežích za účelem obstarání si peněz na drogu, případně k další distribuci drogy třetím osobám. Při úvaze o druhu a výměře trestu vycházel soud z §38 a 39 trestního zákoníku, vzal v úvahu povahu a závažnost spáchaného trestného činu, poměry stěžovatele, jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy.
13. Vrchní soud v Praze přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to i z hlediska vytýkaných vad a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud se s námitkami vznesenými stěžovatelem vypořádal, hodnocení provedených důkazů se zabýval dostatečně podrobně, když dospěl k přesvědčení, že v nemovitosti v Č. byl vyráběn pervitin a že tuto výrobu zajišťoval stěžovatel za pomoci obžalovaného P. P. v rozsahu popsaném ve výroku o vině. Úvahy o trestu, včetně hodnocení stěžovatele z pohledu jeho kriminální kariéry, podle závěru učiněného odvolacím soudem, vedl soud prvního stupně správně a vyvodil z nich přiléhavé výsledky v podobě uloženého trestu odnětí svobody i způsobu jeho výkonu, jakož i uložení vedlejšího trestu.
14. V dovolacím řízení stěžovatel jako dovolací námitku uvedl, že ve věci rozhodující soudy se v jeho případě nezabývaly subjektivní stránkou jako jednoho z obligatorních znaků jeho trestného činu. Nejvyšší soud řádně přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
15. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
16. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu