ECLI:CZ:US:2019:1.US.1953.19.1
sp. zn. I. ÚS 1953/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. T., zastoupeného JUDr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 č. j. 6 Tdo 290/2019-423, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018 č. j. 15 To 72/2018-385 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 6. 2018 č. j. 9 T 102/2017-359, takto:
*
Ústavní stížnost se odmítá.
__________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2019
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu Praha-západ, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů v jeho věci představuje exces, který je v rozporu s principy logiky, a závěr trestních soudů o jeho vině je vyjádřením svévole soudní moci. Je přesvědčen, že nepřímé důkazy, na nichž stojí závěr trestních soudů o jeho vině, netvoří a ani nejsou způsobilé tvořit ucelený a nezpochybnitelný řetězec. Upozorňuje především na skutečnost, že trestní soudy napadená rozhodnutí opíraly o důkaz v podobě kamerových záznamů, které prokazovaly jeho přítomnost na místě požáru (za jehož způsobení byl stíhán a odsouzen) v době jeho rozvinutí, ovšem nezabývaly se tím, že doba od iniciace požáru do jeho rozvinutí se může zásadně lišit, přičemž okamžik zážehu požáru nebyl zjištěn. Z toho dovozuje, že neexistuje jediný důkaz o jeho přítomnosti na místě vzniku požáru v okamžiku jeho zážehu. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že zmiňované kamerové záznamy nesnímají přímo místo vzniku požáru. Závěr trestních soudů, že není pravděpodobné, aby požár založila jiná osoba, podle něj nemůže posloužit jako dostatečný indikátor o jeho vině. Brojí i proti některým dalším podpůrným důkazům, o něž trestní soudy opřely svůj závěr o jeho vině, a připomíná, že k založení požáru neměl žádný motiv, k obdobným požárům docházelo v prostorách jeho zaměstnavatele ještě před jeho nástupem do zaměstnání. Stěžovatel konečně poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 a má za to, že v jeho věci jde o skutkově velmi podobný případ.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Hlavní námitky stěžovatele směřují vůči kamerovým záznamům a závěrům, které z toho trestní soudy vyvodily. Ústavní soud však těmto námitkám nemůže přisvědčit a odkazuje primárně na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ. Na č. l. 6 nalézací soud nejprve vysvětlil, že kamery zabíraly uličky kolmé na ty, v nichž požár vznikl, přičemž stěžovatel byl jedinou osobou, která se v době před vypuknutím požáru v těchto uličkách pohybovala, a bylo nemožné, aby se do tohoto prostoru mohla dostat jiná osoba, aniž by byla na kamerovém záznamu zachycena. Nalézací soud dále zcela vyvrátil tvrzení stěžovatele, že někdo jiný mohl prolézt skrze jednotlivé regály skladové haly až k místu požáru a založit jej zde.
Jestliže stěžovatel zpochybňuje závěr trestních soudů, že se pohyboval na místě činu bezprostředně po vzniku požáru, Ústavní soud opět odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ, který na č. l. 6-7 přesně specifikoval okamžik, do kterého se stěžovatel na daném místě zdržel, a moment, kdy jsou i na kamerovém záznamu vidět záblesky plamenů a dým. Mezi těmito okamžiky uplynuly přibližně čtyři minuty, takže se zcela opodstatněným jeví závěr nalézacího soudu, že kdyby požár založil někdo jiný před stěžovatelem, ten by si musel hořícího zboží zcela jistě všimnout. Nalézací soud rovněž na základě výpovědi svědka C. a dalších skutečností vyvrátil obhajobu stěžovatele, který tvrdil, že nevěděl, co má dělat, neboť měl údajně jet do jiného patra. Odůvodnění rozhodujících skutkových závěrů dále doplnil v napadeném usnesení Krajský soud v Praze (srov. č. l. 4-5).
Na základě těchto skutečností má Ústavní soud za to, že získané nepřímé důkazy tvořily ucelený řetězec nepochybně prokazující vinu stěžovatele, a nemůže tak přisvědčit jeho názoru, který takový závěr rozporuje. Právě v tomto ohledu se nyní projednávaný případ podstatně liší od věci, ve které Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 3622/10, na nějž stěžovatel odkazuje. Jinak řečeno, v porovnání s věcí, o níž bylo rozhodnuto uvedeným nálezem, bylo odsouzení stěžovatele založeno na výrazně průkaznějších a komplexně provázaných důkazech. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani neobjasnění motivu, neboť motiv není zákonným znakem trestného činu obecného ohrožení, jak to ostatně uvedl v napadeném usnesení i Nejvyšší soud (srov. č. l. 5).
Ústavní soud shrnuje, že trestní soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě a racionálně odůvodnily stěžejní skutkové závěry, na jejichž základě uznaly stěžovatele vinným ze spáchání stíhaného skutku. Tyto závěry nejsou v žádném, natož pak v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a hodnocení provedeného dokazování ze strany trestních soudů nevykazuje znaky libovůle.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu