ECLI:CZ:US:2019:1.US.1976.19.1
sp. zn. I. ÚS 1976/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. K., zastoupené Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem Blatná, Zahradnická 38, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2019 č. j. 4 To 170/2019-327 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 2. 2019 č. j. 18 T 97/2017-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu ve Strakonicích, kterým bylo podle §154 a §155 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto, že odsouzená L. B. je povinna stěžovatelce nahradit náklady vzniklé přibráním zmocněnce v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody ve výši 63 921,18 Kč, přičemž ve zbytku nároku ve výši 82 444,09 Kč byl návrh zmocněnce stěžovatelky zamítnut. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž bylo uvedené usnesení Okresního soudu ve Strakonicích zrušeno v celém rozsahu a znovu rozhodnuto tak, že je odsouzená L. B. povinna stěžovatelce nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku poškozené v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, ve výši 68 431,18 Kč, přičemž ve zbytku ve výši 82 444,09 Kč byl návrh zmocněnce stěžovatelky zamítnut.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení poškozené, přičemž rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 10. 2018 č. j. 18 T 97/2017-279 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2019 č. j. 4 To 615/2018-297 byla obžalovaná L. B. pravomocně uznána vinnou ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a stěžovatelce byl přiznán nárok na náhradu škody. Stěžovatelka namítá, že trestní soudy v napadených rozhodnutích aplikovaly právní normu, která na daný případ vůbec nedopadá, což je v zásadním rozporu s principem legitimního očekávání. Konkrétně trestním soudům vytýká aplikaci §12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), který se podle ní vztahuje pouze na případy ustanoveného zmocněnce poškozeného v trestním řízení, přičemž v jejím případě šlo o zmocněnce, kterého si zvolila, tj. který ji zastupoval na základě plné moci. Je přesvědčena, že v jejím případě mělo být aplikováno ustanovení §10 odst. 5 ve spojení s §7 advokátního tarifu. Odmítá přitom argumentaci trestních soudů, že přiznáním mimosmluvní odměny za úkony právní služby v plné výši by došlo k nepřiměřenému zásahu do práv odsouzené. V této souvislosti poukazuje na to, že to byla právě odsouzená, kdo se zasadil o prodloužení trestního řízení, neboť se doznala až v průběhu hlavního líčení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem trestních soudů, že samotný návrh na přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů není úkonem právní služby, a uvádí, že bez tohoto návrhu by se nedomohla svého práva na tuto náhradu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12).
Stěžejní námitka stěžovatelky směřuje vůči tomu, že trestní soudy při posuzování jejího nároku na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce aplikovaly ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu, v důsledku čehož snížily výši částky, kterou byla odsouzená L. B. povinna stěžovatelce nahradit, oproti částce, kterou stěžovatelka požadovala. Jestliže stěžovatelka trestním soudům vytýká, že citované ustanovení advokátního tarifu se vztahuje pouze k případům, kdy byl poškozenému zmocněnec ustanoven, zatímco v jejím případě šlo o zastoupení smluvní, na základě plné moci, Ústavní soud podotýká, že trestní soudy §12a odst. 2 advokátního tarifu aplikovaly per analogiam, což zřetelně vyplývá z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (srov. č. l. 4).
Ústavní soud připomíná, že otázkou analogické aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu i na případy, kdy si poškozený zmocněnce zvolil, tj. na případy smluvního zastupování poškozeného zmocněncem v trestním řízení, se již v minulosti zabýval, přičemž tuto aplikaci aproboval jako přípustnou. Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto výkladu odchýlit a v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17 či III. ÚS 1404/18.
Pokud jde o námitku směřující proti závěru trestních soudů, že samotný návrh na přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů není úkonem právní služby, takže za tento úkon nelze přiznat náhradu, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Na č. l. 4 tento soud přesvědčivě vysvětlil, že o nároku stěžovatelky na náhradu škody bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 10. 2018 č. j. 18 T 97/2017-279, který nabyl právní moci 15. 1. 2019, takže návrh stěžovatelky na přiznání účelně vynaložených nákladů podaný až 5. 2. 2019 nelze považovat za úkon potřebný k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, neboť v době jeho podání bylo o nároku stěžovatelky na náhradu škody již pravomocně rozhodnuto. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za zcela logickou a nemá ani v tomto směru trestním soudům co vytknout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu