ECLI:CZ:US:2019:1.US.2004.18.1
sp. zn. I. ÚS 2004/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Romana Davídka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018 č. j. 28 Cdo 729/2018-736, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2017 č. j. 7 Co 720/2015-663 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2015 č. j. 23 C 238/2012-347, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 4 a čl. 10 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
II
Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem v právní věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalované E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "žalovaná"), zamítl žalobu o zaplacení 189 672 Kč s příslušenstvím (výrok I). Stěžovatel svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se na jeho pozemku nachází vysokotlaké plynovodní potrubí (dále jen "plynovod") ve vlastnictví žalované a ta předmětný pozemek užívá bez právního důvodu. Soud zjistil, že stavbu povolil stavební úřad jako plynovou přípojku původně pro závod společnosti Jihočeské cihelny, a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou právní moci. Stěžovatel, s nímž stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem stavebního řízení, požádal 14. 4. 2010 o doručení stavebního povolení, které dne 20. 4. 2010 napadl odvoláním, na jehož základě bylo dané povolení zrušeno. Okresní soud následně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 737/2004, jež bylo podle jeho názoru vydáno za obdobných skutkových okolností, konstatoval, že i vadný správní akt (stavební povolení chybně označené doložkou právní moci) je aktem platným, pročež došlo ze zákona ke vzniku věcného břemene sloužícího jako právní důvod situování plynovodu na předmětném pozemku. Okresní soud dále poukázal na to, že i kdyby věcné břemeno umístění plynovodu na pozemku stěžovatele nebylo účinně konstituováno ex lege, žalovaná by právo korespondující tomuto věcnému břemeni vydržela. Uzavřel proto s tím, že se stěžovatel vydání bezdůvodného obohacení po žalované ve smyslu §451 o. z. dožadovat nemůže.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V prvé řadě zrekapituloval závěry předcházejících rozhodnutí, jež se týkaly vlastnického práva žalované k předmětnému plynovodu, jakož i vydržení oprávnění věcného břemene žalovanou, jež kvitoval i dovolací soud. Následně se věnoval pouze eventuálnímu nároku stěžovatele na náhradu za zásah do jeho vlastnického práva. Stěžovatele ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. vyzval k doplnění rozhodných skutkových tvrzení. Na tuto výzvu však stěžovatel rezignoval a prosazoval pouze námitky týkající se absence vlastnického práva žalované. Odvolací soud z důvodu neunesení důkazního břemene rozhodl v neprospěch stěžovatele. Dodal, že i v případě, pokud by stěžovatel doplnil požadované údaje, nemohl by být úspěšný, a to z důvodu promlčení prosazovaného práva. Vědomost o uložení plynovodu totiž stěžovatel získal nejpozději 24. 4. 2008, avšak žalobu podal k soudu až dne 18. 8. 2012, tedy po uplynutí zákonné promlčecí doby ve smyslu §101 o. z. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou nelze pokládat za vznesenou v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o. z., stejně jako není ani možné uvažovat o nepromlčitelnosti stěžovatelova práva.
Nejvyšší soud napadeným (v pořadí třetím) usnesením dovolání stěžovatele podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že převážná část dovolací argumentace stěžovatele je založena na rozporování skutkových zjištění nalézacích soudů a způsobu hodnocení důkazů; ty ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Uvedl, že krajský soud založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, jenž ani přes poučení poskytnuté mu odvolacím soudem ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nedoplnil rozhodná tvrzení. Citace rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 je v této souvislosti nepřiléhavá a ani postup soudu nelze za této situace považovat za překvapivý. Nejvyšší soud připomněl, že již odvolací soud konstatoval, že ani v případě dovylíčení podstatných skutečností by žalobě nebylo možné vyhovět pro promlčení jí uplatňovaného práva. Otázky vlastnictví plynovodu, jakož i vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni byly posuzovány již v rámci předchozích dovolacích řízení týkajících se nynějšího sporu, přičemž stěžovatel nepředložil argumentaci, pro niž by vyslovené závěry měly být Nejvyšším soudem revidovány. Oproti stěžovatelovu přesvědčení není možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované konzumací plnění poskytnutého bez právního důvodu, protože jí k užívání pozemku stěžovatele svědčí právě titul v podobě vydrženého oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni. Stěžovateli se nepodařilo zpochybnit pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčový závěr o neunesení důkazního břemene stran rozhodných skutečností pro určení existence a výše nároku žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva. Nejvyšší soud stěžovateli nepřisvědčil ani v otázce promlčení práva, neboť v souladu s konstantní judikaturou se právo na náhradu za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny) promlčuje podle §101 o. z. v obecné tříleté promlčecí době, a to ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Poukázal na to, že stěžovatel mohl své právo uplatnit u soudu nejpozději od 24. 4. 2008, kdy se o existenci plynovodu dozvěděl dotazem na jeho vlastníka. Žalobu, jíž bylo aktuální řízení zahájeno, však podal až 18. 8. 2012, tedy zjevně po uplynutí tříleté promlčecí doby. Vědomosti dovolatele o existenci plynovodu, nezbytné k uplatnění jeho nároků u soudu přitom nebránila neznalost detailů konkrétní projektové dokumentace. Dovolací soud nepřisvědčil ani argumentům stěžovatele namítajícím opožděnost námitky promlčení, neboť k promlčení práva lze přihlédnout i na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace (o který jde i v souzené věci), není-li tato námitka spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. Nejvyšší soud připomněl, že se jeho dosavadní judikatuře nepříčí ani úvaha odvolacího soudu, odmítající rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.), neshledal-li v aktuálně projednávané kauze okolnosti takové intenzity, jež by opodstatňovaly zásah do právní jistoty zúčastněných subjektů. Považoval také za irelevantní stěžovatelovy výtky týkající se faktického vyvlastnění jeho majetku, neboť vlastnické právo k pozemku nebylo v řízení nikterak zpochybněno. Rozsudek odvolacího soudu zcela vyhovuje požadavkům kladeným na rozhodnutí soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., jsou-li z něj zřetelně seznatelné důvody, pro něž krajský soud dospěl ke svému rozhodnutí. Nelze proto uvažovat o jeho nepřezkoumatelnosti.
III
Stěžovatel v obsáhlé a doplňované ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná dovolání, velmi podrobně popsal dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Následně poukázal především na porušení svých ústavních práv před jednotlivými stupni soudů, na vnitřní rozpornost napadeného usnesení Nejvyššího soudu a dále na to, že se soudy nevypořádaly s jeho zásadními námitkami, nevěnovaly pozornost jednotlivým napadeným rozhodnutím, formalistickým postupům a sice sofistikovaným odůvodněním, jež však zakládají zřejmé nespravedlnosti a vedou k jejich nepřezkoumatelnosti. Ústavní soud by také měl věnovat pozornost jednotlivým důkazům a vyžádat si od žalované listinné materiály.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a přiléhavě poukázaly na známou a obsáhlou judikaturu.
Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani výtky stěžovatele k postupu soudů, neboť z odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů lze dovodit, že stěžovatelovy připomínky, argumenty a poukazy na důkazy neignorovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. V této souvislosti musí mimo jiné připomenout dostatečně jasnou argumentaci týkající se vzniku věcného břemene k předmětnému pozemku ze zákona a jeho vydržení. Obdobně nemůže Ústavní soud opomenout závěr krajského soudu o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, jehož význam z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušování práva na spravedlivý proces má pro argumentaci Ústavního soudu podstatný význam. Na této skutečnosti nic nemění ani odvolacím soudem a dovolacím soudem připomínaná argumentace, že i v případě "dovylíčení podstatných skutečností" by žalobě nebylo možno vyhovět pro promlčení jí uplatňovaného práva na náhradu za (tvrzený) neoprávněný zásah do stěžovatelova vlastnického práva. Ostatně Ústavní soud nemá co dodat ani k argumentaci obou soudů týkající se právě promlčení práva na náhradu za omezení vlastnického práva a posouzení stěžovatelových argumentů namítajících opožděnost námitky promlčení. Argumentace stěžovatele obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí.
Ústavní soud ostatně usuzuje, že se mu stěžovatel snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, obsáhlá, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu