ECLI:CZ:US:2019:1.US.2045.19.1
sp. zn. I. ÚS 2045/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Martina Grabmüllera, zastoupeného Mgr. Pavlem Jezlem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016 č. j. KSCB 25 INS 19601/2014, 1 VSPH 325/2016-A-71, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2015 č. j. KSCB 25 INS 19601/2014-A-52, dále proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích v insolvenčním řízení stěžovatele vedeném pod sp. zn. KSCB 25 INS 19601/2014 a o návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2015 č. j. KSCB 25 INS 19601/2014-A-52, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, nebo s eventuálním návrhem na to, aby stěžovatelovy náklady za zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi a postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2015 č. j. KSCB 25 INS 19601/2014-A-52, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, nebo aby stěžovatelovy náklady za zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením mimo jiné zjistil úpadek stěžovatele, na jeho majetek prohlásil konkurz a ustanovil insolvenčního správce. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v prvé řadě uvedl, že v souladu s poučením napadeného usnesení vrchního soudu podal dne 23. 6. 2016 proti tomuto rozhodnutí dovolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Právní zástupce stěžovatele zjistil v době před podáním ústavní stížnosti, že Krajský soud v Českých Budějovicích do současné doby nepostoupil dovolání Nejvyššímu soudu, když toto je založeno v příslušném insolvenčním spisu, a to bez jakékoliv reakce insolvenčního soudu. Stěžovatel proto poukázal na zjevnou skutečnost, že v dovolacím řízení proti rozhodnutí vrchního soudu dochází k neodůvodněným a zbytečným průtahům a dovodil přípustnost podávané ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle stěžovatele došlo uvedeným postupem krajského soudu k zásahu do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V dalším má stěžovatel za to, že postupem Vrchního soudu v Praze mu bylo znemožněno jednat před soudem a postupem obou soudů mu byla odňata možnost svobodně nakládat s majetkem, když byl započat proces rozprodeje tohoto majetku pod tržní hodnotu.
Účastníkům řízení byla v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k otázce nepředložení dovolání Nejvyššímu soudu konstatoval, že k datu podání tohoto vyjádření (tj. k 9. 9. 2019) je tento nedostatek již odstraněn, když dovolání bylo dne 5. 9. 2019 zasláno dovolacímu soudu. Krajský soud sice konstatoval existenci objektivních faktorů (především přetíženost soudního oddělení), avšak současně uvedl, že tyto okolnosti nemohou být na újmu účastníků řízení. Připomněl také úlohu právního zástupce stěžovatele a konstatoval, že za nastalé situace, kdy o dovolání stěžovatele není rozhodnuto, stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky; ostatně prodej majetku se nachází ve fázi insolvenčního řízení, jež doposud nebylo pravomocně skončeno - stěžovatel proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 2. 2019 č. j. KSCB 44 INS 19601/2014-B-90 podal odvolání. Krajský soud uzavřel s tím, že ústavní stížnost pokud se týká merita věci je předčasná.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, neshledal důvody pro změnu stanoviska a připomněl, že o dovolání stěžovatele nebylo dosud dovolacím soudem rozhodnuto.
Stěžovatel v replice k vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích v části týkající se nepředložení svého dovolání Nejvyššímu soudu zdůraznil, že argumentaci soudu považuje za krajně účelovou a nerelevantní, kterou krajský soud své pochybení zlehčuje, zpochybňuje a dokonce se jej snaží přenést na právního zástupce stěžovatele. Stěžovatel poukázal na to, že není úkolem právního zástupce, aby urgoval soudní instanci, když předpokládá, že si soud své povinnosti plní řádně a včas. Stěžovatel konečně uvedl, že v průběhu řízení o úpadku podal vícero odvolání do rozhodnutí soudu, námitek či stížností proti postupu správce či soudu, a proto i z tohoto důvodu nepovažoval dovolací řízení za prioritní záležitost. K dalšímu obsahu vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze se stěžovatel nevyjádřil a setrval na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě musel Ústavní soud v prvé řadě posoudit otázku přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je sice ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci však Ústavní soud v prvé řadě nemůže pominout skutečnost, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání již dne 23. 6. 2016, které příslušný Krajský soud v Českých Budějovicích zaslal Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu až po uplynutí více než třech roků, a to navíc (jak vyplývá z faktické situace) až po zaslání ústavní stížnosti s požadavkem na jeho vyjádření. Ústavní soud zjistil, že dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 5. 9. 2019 a řízení o něm je vedeno pod sp. zn. 29 NSCR 97/2019. Za těchto okolností proto Ústavní soud konstatuje značné průtahy v postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodstranitelná újma ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, proto ústavní stížnost uznal jako přípustnou.
Ústavní soud však současně nemůže pominout skutečnost, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Za situace, kdy stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, je třeba tento opravný prostředek považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatel předkládá také návrhy na posouzení věcných a dalších procesních otázek, které se týkají řízení před krajským soudem a vrchním soudem a jež závisí na vyřešení otázek tvrzeného porušení hmotného nebo procesního práva ve vztahu k naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v jeho věci tak, jak jej poučil vrchní soud. Tuto otázku však v této fázi řízení přísluší rozhodovat toliko Nejvyššímu soudu; Ústavní soud výsledek jeho posouzení nemůže předjímat. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Z uvedeného pak lze dovodit, že podaná ústavní stížnost je sice přípustná, avšak neopodstatněná.
Ústavní soud navíc uvádí, že nebude-li stěžovatel v dovolacím řízení úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §238 o. s. ř. Ostatně Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18), že není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost, neboť by to zakládalo odepření spravedlnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stejně tak Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal. Tyto návrhy tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu