ECLI:CZ:US:2019:1.US.2100.19.2
sp. zn. I. ÚS 2100/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Omega & partners s.r.o., sídlem Jana Růžičky 1143/11, Praha 4, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 33 Cdo 385/2019-468 ze dne 28. 2. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 985/2018-414 ze dne 20. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 5. 2018, č. j. 15 C 74/2017-355, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti stěžovatelce (žalované v řízení před obecnými soudy) uzavřít s žalobkyní dvě kupní smlouvy na bytové jednotky. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 8 Co 985/2018-414, rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost specifikované kupní smlouvy uzavřít. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním (doplněným dne 2. 1. 2019), které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť stěžovatelka nedostála požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. a způsobilé vymezení nebylo lze dovodit ani z celého obsahu dovolání, přičemž pro tyto nedostatky nebylo v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání dávala Nejvyššímu soudu na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), popř. aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Namítala-li stěžovatelka, že odvolací soud učinil jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž by provedl jakékoliv dokazování, nenapadala tím dle Nevyššího soudu žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž bylo rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýkala, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - je-li jimi řízení skutečně postiženo - přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné.
Právně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že s uvedeným hodnocením Nejvyššího soudu nesouhlasí. Ze samotného obsahu dovolání dle stěžovatelky jednoznačně vyplývalo, u které právní otázky došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která právní otázka nebyla v praxi dovolacího soudu vůbec řešena. Jestliže stěžovatelka citované dva důvody přípustnosti oddělila spojkou či (před kterou napsala čárku), jednoznačně tím vyjádřila, že ji použila v poměru "vylučovacím". Nedávala tak dovolacímu soudu u formulovaných právních otázek na výběr z více alternativ přípustnosti, nýbrž ke každé otázce vztáhla toliko jeden konkrétně vymezený předpoklad přípustnosti, přičemž toto přiřazení zcela jednoznačně vyplynulo ze samotné formulace otázek a z obsahu samotného dovolání. Jestliže dovolací soud nepodrobil dovolání stěžovatelky meritornímu přezkumu, dopustil se ve vztahu ke stěžovatelce nedůvodného odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti vznáší námitky, které směřují do procesu dokazování před odvolacím soudem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spisu okresního soudu na č. l. 443 až 444 a č. l. 449) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka předpoklady přípustnosti dovolání způsobile nevymezila. Jestliže stěžovatelka na jedné straně jako předpoklad přípustnosti uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo (či) na druhé straně se jedná o věc, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že uvedené dva předpoklady přípustnosti se logicky navzájem "vylučují", poněvadž buď tu ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je, anebo zatím ještě není. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že první předpoklad přípustnosti (odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) měl být přiřazen ke druhé formulované otázce, pak z obsahu dovolání nevyplývá, že by stěžovatelka tuto relevantní rozhodovací praxi označila. Toto procesní pochybení jí pak Nejvyšší soud v napadeném usnesení zcela správně vytknul, stěžovatelka však tuto skutečnost opomíjí a ve své ústavní stížnosti nikterak nereflektuje. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání jednoznačně, nýbrž alternativně, pak podtrhuje i stěžovatelčino vymezení předpokladů přípustnosti v doplnění dovolání ze dne 2. 1. 2019, zde vztaženo konkrétně k jedné formulované otázce.
V této souvislosti pak lze stěžovatelku odkázat na četnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k povinným náležitostem dovolání, např. na usnesení sp. zn. II. ÚS 2969/18 ze dne 14. 5. 2019, v němž Ústavní soud konstatoval, že: "Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné."
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém výše citovaném usnesení srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelčino dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., když stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelčina práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (prosinec 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 985/2018-414 ze dne 20. 11. 2018, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí- -li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu