ECLI:CZ:US:2019:1.US.2125.19.1
sp. zn. I. ÚS 2125/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2018 sp. zn. 3 T 92/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 9 To 320/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání.
Stěžovatel byl v napadeném usnesení Městského soudu v Praze poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením odmítl.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel využil svého práva a podle ustanovení §265a trestního řádu podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 5 Tdo 309/2019-1007. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl, a v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a proti označenému usnesení Městského soudu v Praze.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu věcně rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj