ECLI:CZ:US:2019:1.US.213.19.1
sp. zn. I. ÚS 213/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TRANSEA spol. s r. o., se sídlem ČSA 1, 783 53 Velká Bystřice, zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 531/12, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 25/2018-79 ze dne 24. 10. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 68/2017-70 ze dne 6. 6. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 269/2014-52 ze dne 28. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která po výzvě Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019 splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena stěžovatelčina základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 143 750 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala z titulu náhrady škody vůči Ministerstvu spravedlnosti, jež jí měla vzniknout jednak nesprávným postupem policejního orgánu při prověřování podaného trestního oznámení a jednak nedůvodnými průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 45/2004, kdy následně nemohla vymoci přisouzenou pohledávku na svém dlužníku Jiřím Vomočilovi. Odvolací soud prvoinstanční rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
S ohledem na nedostatek relevantní ústavněprávní argumentace stěžovatelky nelze zjistit, v jaké souvislosti je citovaný článek Listiny s údajným porušením práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávaném případě neodepřely stěžovatelce právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv (čl. 36 odst. 1 Listiny), když její práva účastníka řízení nebyla v průběhu celého řízení nijak omezena; ostatně Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil, proč v dovolání formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu