ECLI:CZ:US:2019:1.US.2160.19.1
sp. zn. I. ÚS 2160/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. S. K., zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019 č. j. 20 Co 130/2019-789, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně vydaného v řízení o výkon rozhodnutí o navrácení nezletilé E. A. S. do místa jejího obvyklého pobytu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky byl vydáním napadeného usnesení porušen též čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka s podáním ústavní stížnosti spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
II
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 82 Nc 2503/2017-542 zamítl návrh vedlejšího účastníka - otce na nařízení výkonu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, a to odnětím nezletilé E. A. S. stěžovatelce - matce, a jejím předáním vedlejšímu účastníkovi za účelem navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., stát Maryland, Spojené státy Americké (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl návrh stěžovatelky na zastavení řízení o výkonu rozhodnutí (výrok II.) a na odklad výkonu rozhodnutí (výrok III.).
O odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a nařídil výkon rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437 odnětím nezletilé E. A. S. stěžovatelce a jejím předáním vedlejšímu účastníkovi za účelem jejího navrácení do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., stát Maryland, Spojené státy Americké. Odvolací soud dále uložil stěžovatelce povinnost předat nezletilou vedlejšímu účastníkovi s jejími cestovními doklady, které má stěžovatelka k dispozici. Ve zbytku usnesení soudu prvního stupně potvrdil (pouze opravil zjevnou chybu v dataci roku).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v části, v níž dovodil splnění tří záruk ze strany vedlejšího účastníka, tj. složení částek 30 000 Kč a 6 000 USD na úhradu letenek do USA a výživného pro nezletilou k rukám stěžovatelky a zdržení se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že vedlejší účastník nesplnil záruku zajištění samostatného bydlení pro nezletilou a stěžovatelku v místě obvyklého bydliště v USA. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že důkazy vedlejšího účastníka věrohodně a dostatečně prokazují splnění uvedené záruky zajištění samostatného bydlení pro nezletilou a stěžovatelku.
Vykonatelným rozhodnutím v dané věci je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312 tak, že Krajský soud vyhověl návrhu vedlejšího účastníka - otce a nařídil navrácení nezletilé E. A. S. do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., stát Maryland, Spojené státy americké. Krajský soud v Brně dále uložil stěžovatelce zajistit navrácení nezletilé ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku s tím, že pokud v dané lhůtě navrácení nezletilé nezajistí, vedlejší účastník je oprávněn za tímto účelem převzít nezletilou od stěžovatelky v ČR.
Krajský soud v Praze dále podmínil navrácení nezletilé splněním následujících záruk ze strany vedlejšího účastníka do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem ve Spojených státech amerických rozhodnuto o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilé: zajistit stěžovatelce a nezletilé samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilé v bytě o velikosti minimálně 2+1 s příslušenstvím a náklady s tímto bydlením v plné výši hradit; uhradit stěžovatelce výživné na nezletilé dítě za 6 měsíců předem v kapitalizované výši 6 000 USD na účet, který mu stěžovatelka písemně sdělí do 10 dnů od doručení rozsudku; zdržet se odejmutí z faktické péče stěžovatelky, uhradit na účet stěžovatelky částku 30 000 Kč na úhradu letenek pro nezletilou a stěžovatelku za účelem návratu do místa obvyklého bydliště nezletilé.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o výkonu rozhodnutí. Uvádí současně řadu námitek, které se vztahují i k vykonatelnému titulu, tj. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437. Ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí především se závěrem, že vedlejší účastník splnil záruku zajištění samostatného bydlení pro nezletilou a stěžovatelku. Namítá, že v důsledku nesplnění této záruky není exekuční titul vykonatelný. Uvádí dále, že odvolací soud neprovedl řádné dokazování a hodnocení důkazů ve vztahu k jí předloženým lékařským zprávám a znaleckému posudku, které měly prokázat nemožnost výkonu rozhodnutí a nutnost jeho zastavení v souladu s nejlepším zájmem dítěte. V důsledku toho považuje napadené rozhodnutí za překvapivé, svévolné a nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka dále namítá, že vzhledem k tomu, že její návrhy na odklad a zastavení výkonu rozhodnutí byly zamítnuty bez meritorního projednání, bylo jí odepřeno právo na přístup k soudu. Odvolací soud postupoval podle stěžovatelky v rozporu s procesněprávními předpisy, když vyloučil možnost podat návrh na odklad a zastavení výkonu rozhodnutí v tzv. návratovém řízení, resp. možnost subsidiárního použití části šesté o. s. ř. Uvádí dále, že Senát 20 C Krajského soudu v Brně vždy změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přistupuje k nezletilé jako k objektu řízení, nikoli subjektu.
V další části stěžovatelka polemizuje s tím, zda vedlejší účastník dostatečně prokázal splnění záruky týkající se zajištění bydlení pro nezletilou a stěžovatelkou v USA. Podrobně rozebírá důvody, které ji vedou k závěru, že tato záruka nebyla z jeho strany splněna. Namítá řadu formálních nedostatků stěžovatelem předložené nájemní smlouvy uzavřené dne 9. 5. 2019, včetně skutečnosti, že nájemní smlouva se týká bytu, který není ve městě A., ale v jiném městě, či skutečnost, že v této smlouvě je uvedeno, že byt může užívat pouze vedlejší účastník a nezletilá. Přístup odvolacího soudu při hodnocení splnění záruk vedlejšího účastníka týkající se zajištění bydlení podle stěžovatelky ukazuje na nerovnost matky a otce jako účastníků řízení.
Odvolací soud dále podle stěžovatelky postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15, když ignoroval její tvrzení a důkazy s odkazem na to, že exekuční titul již nelze ve vykonávacím řízení přezkoumávat. Stěžovatelka uvádí, že až po nalézacím řízení objevila nové důkazy ve vztahu k nespravedlnosti vedení vykonávacího řízení (např. o tom, že vedlejší účastník si v České republice hledal zaměstnání).
Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, jakož i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") i Ústavního soudu týkající se nejlepšího zájmu dítěte jako základního hlediska při posuzování dopadu rozhodování týkajícího se dítěte. Tvrdí, že pokud nezletilá zůstane v USA, tj. v zemi, na kterou si již nepamatuje, bude jí nenávratně působena zdravotní a psychická újma a bude nedůvodně ohrožován její další zdravý vývoj. Odvolací soud tak podle stěžovatelky svým rozhodnutím porušil zásadu legitimního očekávání nezletilé a stěžovatelky.
Stěžovatelka dále uvádí, že se obává, že vedlejší účastník připravuje její trestní stíhání za trestný čin mezinárodního únosu či zadržení dítěte, které ji v případě přesunu do Spojených států amerických hrozí.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště zdrženlivě pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, neboť rozhodování v těchto právních věcech se odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek před obecnými soudy, které v této roli nemůže Ústavní soud nahrazovat. Úkol Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud nejprve poukazuje na to, že ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 se zabýval ústavní stížností stěžovatelky a nezletilé E. A. S. podané proti vykonatelnému rozhodnutí v daném řízení, tj. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, jímž bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., Spojené státy americké. Po podrobném přezkoumání řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V tomto usnesení Ústavní soud mj. konstatoval, že rozhodnutí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy a zákona o zvláštních řízeních soudních se dotýká především základního práva rodičů a dítěte na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, základního práva rodičů na péči o děti i práva dítěte na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny i základních práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte. Je tomu tak proto, že jeho výsledkem může být povinnost rodiče, který dítě protiprávně přemístil nebo zadržel, strpět jeho návrat do jiného státu. V obecné rovině jde nicméně o přípustný následek protiprávního jednání tohoto rodiče, který je legitimován požadavkem ochrany práv druhého z rodičů, jakož i zájmu dítěte na styku s tímto rodičem a jeho péči či výchově.
Jak dále v uvedeném nálezu Ústavní soud zdůraznil, neshodu mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého odejde či setrvá společně s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště, a tím znemožní druhému rodiči výkon jeho práv. Takovémuto jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí, aby jeho následky byly pokud možno co nejrychleji odstraněny navrácením dítěte do země, kde byla doposud vykonávána péče o něj ze strany obou jeho rodičů. Haagská úmluva sleduje právě tento účel. Teprve po navrácení dítěte do státu, kde je jeho obvyklé bydliště, může tamní příslušný soud rozhodnout o případné úpravě péče o dítě.
Ústavní soud tak po podrobném přezkumu napadeného rozsudku o navrácení nezletilé neshledal žádný důvod, pro který by bylo lze z ústavněprávního hlediska rozporovat závěry obecných soudů ohledně protiprávnosti zadržení nezletilé a místa jejího obvyklého bydliště. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud při rozhodování o navrácení nezletilé podle Haagské úmluvy do místa jejího obvyklého pobytu respektoval ústavní záruky spravedlivého procesu a nedošlo jím ani k porušení základního práva stěžovatelky na péči o dítě podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny ani k porušení jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Pokud tedy jde o námitky stěžovatelky ve vztahu k vykonávacímu titulu, tj. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, jímž bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště, Ústavní soud se s nimi vypořádal v odůvodnění výše uvedeného usnesení sp. zn. I. ÚS 735/2018, které je stěžovatelce známo. Od jeho závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchylovat, a proto na něj v zájmu stručnosti odkazuje.
S uvedeným souvisí i námitka týkající se možností přezkumu exekučního titulu ve vykonávacím řízení. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15. V tomto nálezu Ústavní soud ve vztahu k daňové exekuci konstatoval, že ze zásady, podle níž námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) nelze zásadně přenášet do řízení exekučního, jsou přípustné obecně přijímané výjimky, kdy je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu. Tyto výjimky jsou předvídány například v §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jde o tzv. jiný důvod). Jiným důvodem jsou podle civilních soudů takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném). Tento závěr opakovaně konstatoval i Ústavní soud s tím, že uvedený důvod slouží k odstranění zjevné nespravedlnosti také tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16 či IV. ÚS 3216/14 a tam citovanou civilní judikaturu).
Uvedené závěry však nelze vztáhnout na nyní posuzovanou věc, v níž byl, jak výše popsáno, exekuční titul, tj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, přezkoumán Ústavním soudem a shledán ústavně konformním.
Namítá-li dále stěžovatelka, že nyní napadené usnesení odvolacího soudu vydané v řízení o výkon rozhodnutí o navrácení nezletilé E. A. S. do místa jejího obvyklého pobytu je překvapivé, svévolné a nepřezkoumatelné, nelze se s tím ztotožnit. Odvolací soud se podrobně zabýval individuálními okolnostmi posuzované věci a to jak ve vztahu k otázce zásadního právního významu pro předmětné vykonávací řízení, tj. splnění záruk, které uložil vedlejšímu účastníkovi odvolací soud v nalézacím řízení, tak i v kontextu souladu návratu nezletilé s principy právního státu. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastník splnil záruky uložené mu exekučním titulem a tento svůj závěr podrobně odůvodnil. Konkrétní zjištění, zda formální náležitosti vedlejším účastníkem předložené nájemní smlouvy naplňují podmínky stanovené záruky zajištění bydlení pro nezletilou a stěžovatelku, není Ústavní soud povolán přehodnocovat.
Odvolací soud se ke všem námitkám stěžovatelky týkajícím se splnění záruky zajištění samostatného bydlení pro nezletilou a stěžovatelku v místě obvyklého bydliště v USA podrobně vyjádřil. Konstatoval mimo jiné, že v případě, kdy stěžovatelka neposkytuje vedlejšímu účastníkovi součinnost při zajištění návratu a vedlejší účastník musí nájemné za byt a náklady spojené s pronájmem bytu platit, je pochopitelné jeho vysvětlení, že ji jako spolubydlící osobu do nájemní smlouvy neuvedl. Z e-mailové korespondence pracovnice správy předmětného bytového domu vyplývá, že se může stěžovatelka do předmětného bytu přihlásit jako osoba spolubydlící bezprostředně poté, co přicestuje.
K námitce stěžovatelky, že předmětné bydlení se nenachází přímo ve městě A., ale v sousedním městě, vzdáleném několik kilometrů, odvolací soud uvedl, že ani původní bydliště nezletilé se fakticky nenacházelo ve městě A. Vzdálenost mezi adresou bytu zajištěného vedlejším účastníkem a centrem města A. je prakticky totožná se vzdáleností od původního bydliště nezletilé od centra města A. a vedlejší účastník odůvodnil volbu bydlení tak, aby toto bylo také v přiměřeném dosahu od jeho stávajícího bydliště.
Odvolací soud se zabýval i otázkou, zda nejsou splněny podmínky pro odklad či zastavení výkonu návratového rozhodnutí. Po prozkoumání obsahu stěžovatelkou předložených listin (především výsledků psychologického vyšetření nezletilé, zprávy z mateřské školky a z aktuálního šetření poměrů v místě bydliště stěžovatelky a nezletilé) dospěl k závěru, že ani stěžovatelkou předložené listiny nesvědčí o tom, že by na straně nezletilé došlo k zásadní změně jejích zdravotních a osobních poměrů oproti stavu, který byl posuzován nalézacím soudem v rámci návratového řízení. Konstatoval též, že námitky stěžovatelky se převážně koncentrují do věcné správnosti samotného exekučního titulu. Z uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že její návrhy na odklad a zastavení výkonu rozhodnutí byly zamítnuty bez meritorního projednání, a bylo jí tak odepřeno právo na přístup k soudu.
Pokud stěžovatelka namítá, že odvolací soud neprovedl řádné dokazování a hodnocení důkazů jí navržených, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud srozumitelně uvedl důvody, pro něž považoval za nehospodárné a nadbytečné připustit další doplnění dokazování. V této souvislosti také poukázal na skutečnost, že v rámci vykonávacího řízení v návratovém řízení se soud zabývá pouze otázkou, zda je vykonávané rozhodnutí pravomocné. V této fázi nelze provádět revizi rozhodnutí či doplňovat dokazování o znalecké zkoumání zdravotního stavu nezletilé, čehož se stěžovatelka v návrhu na zastavení a odklad výkonu rozhodnutí domáhala. Jak již bylo výše uvedeno, exekuční titul v posuzované věci byl podroben i přezkumu Ústavním soudem a v jeho rámci aprobován.
K otázce možnosti trestního stíhání stěžovatelky pro trestný čin mezinárodního únosu dítěte odvolací soud uvedl, že v průběhu řízení nevyšla najevo skutečnost, že by proti stěžovatelce bylo ve Spojených státech amerických zahájeno trestní stíhání. Odvolací soud současně apeloval na vedlejšího účastníka, aby v případě navrácení stěžovatelky s nezletilou do Spojených států amerických nepodnikal právní kroky vedoucí k jejímu trestnímu stíhání. Ústavní soud k tomu dodává, že tím, že stěžovatelka nadále bude odmítat podrobit se návratovému rozhodnutí, danou situaci nevyřeší, ale naopak se tak tomuto riziku vystavuje.
Konečně ve vztahu k námitce stěžovatelky, že odvolací soud postupoval v rozporu s nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, jakož i s příslušnou judikaturou ESLP a Ústavního soudu, Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry vyjádřenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14. Ústavní soud zde konstatoval, že v kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou je prvořadým hlediskem zájem dítěte, se kterým je neodmyslitelně spjato právo dítěte nebýt přemístěno od jednoho rodiče a nebýt zadržováno druhým rodičem. Děti totiž nemohou být považovány za vlastnictví rodičů, ale musí k nim být přistupováno jako k jedincům s vlastními právy a potřebami (srov. rozsudek ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05, §68). Zájem dítěte je utvářen dvěma aspekty. Jednak si udržet rodinné vazby, tedy vše musí směřovat k zachování osobních vazeb, není-li rodinné prostředí zvláště nevhodné, jednak moci se vyvíjet ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte (srov. rozsudky ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07, §136, a ve věci Sneersome a Kampanella proti Itálii č. 14737/09, §85). Zájem dítěte má podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů (srov. rozsudek ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku č. 41615/07, §134).
Tyto závěry bezprostředně dopadají i na nyní posuzovanou věc. Nelze totiž přehlédnout, že danou situaci vyvolává neschopnost rodičů nezletilé se dohodnout na smírném řešení, přestože tato absence vzájemné schopnosti se dohodnout zasahuje zcela zásadním způsobem do života jejich dcery. V dané věci nelze ani přehlédnout, že odvolací soud ve smyslu §501 z. ř. s. opakovaně apeloval na účastníky, aby se pokusili najít smírný způsob řešení věci za použití facilitovaného rozhovoru nabízeného Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
Vzhledem k tomu, že ke smírnému řešení věci nedošlo a doplňujícím dokazováním bylo v odvolacím řízení náležitě prokázáno, že vedlejší účastník splnil záruky, které mu byly uloženy exekučním titulem, rozhodl odvolací soud o nařízení výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud se projednávanou věcí důkladně zabýval a jeho postupem nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.
Závěrem Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že další prodlužování dané věci by vedlo jen k prohlubování nestabilní situace pro nezletilou. I za současné situace má zásadní význam ochota rodičů dohodnout se na realizaci svých kontaktů s dcerou. Jak již Ústavní soud připomínal, teprve po navrácení dítěte do státu, kde je jeho obvyklé bydliště, bude tamní příslušný soud rozhodovat o případné úpravě péče o dítě.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu