ECLI:CZ:US:2019:1.US.2163.19.1
sp. zn. I. ÚS 2163/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Hlinky 68, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1329/2018-144 ze dne 13. března 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 66/2017-1400 ze dne 19. února 2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 2/2016 ze dne 24. ledna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel ústavní stížností navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zakotvená v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že byl stěžovatel shledán v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 5 písm. a); a rovněž podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
3. Stěžovatel způsobil dílčími útoky škodu v celkové výši 38 292 652 Kč. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl za obdobné jednání [trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku] odsouzen Okresním soudem v Břeclavi rozsudkem sp. zn. 2T 683/2002 ze dne 4. 8. 2006 a z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 19. 1. 2009 se zkušební dobou v trvání šesti let.
4. Krajský soud proto podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výrok o vině pokračujícím zločinem podvodu, kterým byl stěžovatel pravomocně uznán vinným předešlým rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2014 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 6 To 25/2016) a znovu rozhodl o vině stěžovatele. Spolu s tím rozhodl i o náhradě škody.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil odvoláním, v němž mj. namítal, že ve věci stěžovatele rozhodoval soud ve špatném složení senátu. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 1 To 66/2017, zamítl odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), neboť žádné z námitek stěžovatele neshledal důvodnými.
6. Rovněž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. Nezjistil žádné vady v přidělení trestní věci obviněného senátu 46 T soudu prvního stupně, ani namítané nedostatky v úvahách, na jejichž základě soudy učinily právní závěry ohledně naplnění znaků zločinu podvodu jednáním stěžovatele. Shledal, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
7. Stěžovatel namítá, že se prvostupňový soud nevypořádal s jeho argumenty, návrhy svědků a důkazů. Ve svých právních závěrech nereflektoval četné nesrovnalosti ve skutkovém stavu (popis osoby stěžovatele svědky) a dopustil se libovůle v rámci hodnocení důkazů. Rovněž došlo k zásadnímu porušení práva na obhajobu, rovnosti stran a povinností orgánů činných v trestním řízení, které neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, vycházely pouze z výpovědi svědků, a to mnohdy pouze částečně.
8. Podle stěžovatele došlo k porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. V rámci přidělení této věci konkrétnímu senátu Krajského soudu v Brně (tj. senátu 46 T), totiž nebyl dodržen rozvrh práce. Podle poskytnuté informace o přidělování jednotlivých případů jednotlivým senátům dle data zápisu vyplývá, že výše uvedenému senátu byla přidělena tato věc dle rozvrhu bez specializace, však namísto senátu se specializací v souladu s rozvrhem. Mělo tedy ve skutečnosti dojít k přidělení případu jinému senátu než senátu 46 T.
9. U dílčího útoku směřujícího proti poškozené J. J. soudy nebraly v úvahu všechny provedené důkazy, zejména ty, které potvrzovaly stěžovatelovu verzi. Soudy se nevypořádaly s rozpory v její výpovědi. Ze svědeckých výpovědí vyplývá, že finanční prostředky, které jí jednotlivé třetí osoby poskytly, byly výlučně pro její potřeby. Poškozená peníze vyžadovala na vybudování posilovny pro syna, nikoliv z důvodů spočívajících v požadavcích obviněného. Sama se dopustila trestného činu podvodu, neboť při získávání peněžitých prostředků od třetích osob tyto uvedla v omyl za účelem vlastního obohacení.
10. U dílčích útoků týkajících se i F. H. stěžovatel namítá nesrovnalost v časovém vyjádření těchto dílčích útoků. Skutkové závěry soudů jsou z hlediska časové posloupnosti chybné, tudíž dospěly ke špatným skutkovým závěrům, jež spolu nadto vzájemně nekorespondují. Většina poškozených se stěžovatelem nepřišla osobně do styku. Soudy porušily zásadu in dubio pro reo, protože skutkové závěry učinily na povětšinou nepřímých důkazech. Jednotliví svědci poskytovali finanční prostředky právě M. H. a z ničeho neplyne, že je dále předávali stěžovateli.
11. Stěžovatel rovněž namítá nesprávnost výroku o náhradě škody s ohledem na porovnání menšího počtu osob v jednání, kde vystupovala jako poškozená pouze J. J. (která rovněž měla finanční prostředky obstarávat od třetích osob), oproti okruhu poškozených, kde vystupuje každý poškozený samostatně. Jde o dvojí přístup, který se dostatečně neodrazil ve výroku o náhradě škody, v němž bylo nutné poškozené odkázat na civilní řízení.
12. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
13. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
14. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
16. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
17. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
18. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
19. Výše uvedené tak především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
20. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, by bylo nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
21. Stěžovatel v podstatě rekapituluje námitky, které uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy. S těmito námitkami se již však jednotlivé soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. Stěžovatel toto nijak nereflektuje a toliko opakuje totožnou argumentaci v ústavní stížnosti.
22. V obecné rovině stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jeho přesvědčení ale z
odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Vzhledem k obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovně rekapitulovat.
23. Stěžovatel rovněž namítá porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž judikatura Ústavního soudu podřadila i předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování jednotlivých členů senátu) pro účastníky řízení [nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), nález sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71), nález sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169), nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239)]. Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá, že stěžovatel uvedenou námitku vznesl u nižších soudů opakovaně.
24. Obžaloba byla podána dne 7. 6. 2016, pro nyní projednávaný případ stěžovatele je tak rozhodný rozvrh práce Krajského soudu v Brně účinný od 1. 6. 2016. Z něj pak plyne, že se věci přidělují po jedné rotačním způsobem podle pořadí senátů od 1 T do 53 T, což platí pro nespecializované senáty 1 T, 2 Tm, 10 T, 39 T až 53 T; přičemž u ostatních senátů se věci přidělují po jedné rotačním způsobem - s přihlédnutím ke specializacím podle pořadí senátů 1 T, 2 Tm, 10 T až 53 T. Stanovena jsou pravidla pro vazební věci, a dále věci, ve kterých soudce již v minulosti meritorně rozhodoval, respektive vedl řízení, např. věci dříve pravomocně vrácené státnímu zástupci k došetření nebo pravomocně postoupené jinému soudu, věci, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona nebo k ústavní stížnosti či dovoláním, a dále věci, v nichž byla dříve podaná obžaloba vzata zpět. Ostatní věci se přidělují po jedné rotačním způsobem jednotlivým soudcům, počínaje senátem 1 T až po senát 53 T.
25. V rozporu s názorem stěžovatele však na jeho případ nedopadají podmínky specializace pro oblast finanční a hospodářské kriminality. Podle strany 8 rozvrhu práce u trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1, 2, 5 trestního zákoníku, jež je stěžovateli kladen za vinu, by k určení specializovaného senátu mohlo dojít pouze při splnění dalších konkrétně určených okolností taxativně stanovených na straně 10 a 11 příslušného rozvrhu práce. Tyto okolnosti však v případě stěžovatele dány nebyly.
26. Podle bodu I. na straně 9 rozvrhu práce se případ přiděloval podle rotačního systému, v jehož rámci jsou v přednostním režimu přidělovány věci, které již soudce v minulosti rozhodoval.
27. Pro závěr o dodržení podmínek zákonného soudce je proto podstatné, že nyní napadeným prvostupňovým rozhodnutím soud ukládal společný trest podle §45 odst. 1 trestního zákoníku ve věci projednávané již v minulosti totožným senátem (viz odstavec 4 tohoto usnesení Ústavního soudu). Prizmatem těchto pravidel zcela transparentně stanovených rozvrhem práce pak není pochyb o tom, že měl případ stěžovatele skutečně projednávat senát 46 T v přednostním režimu stanoveném pro věci, v nichž soudce již v minulosti rozhodoval.
28. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu