ECLI:CZ:US:2019:1.US.2174.18.1
sp. zn. I. ÚS 2174/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 22 Cdo 688/2018-487, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2017 č. j. 22 Co 1192/2017-440, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2017 č. j. 23 C 25/2014-368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. června 2018, doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po společnosti E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "vedlejší účastník"), domáhal zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť na pozemku ve vlastnictví stěžovatele se nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví vedlejšího účastníka, aniž by k tomu bylo zřízeno věcné břemeno a vedlejší účastník i jeho právní předchůdce tímto způsobem užívají bez právního důvodu podstatnou část pozemku ve vlastnictví stěžovatele déle jak 20 let. Okresní soud napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že v dané věci došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni a stěžovatel se proto nemůže dožadovat vydání bezdůvodného obohacení. Podle okresního soudu nebylo možné stěžovateli přiznat žalovanou částku ani jako jednorázovou náhradu za užívání pozemku vedlejším účastníkem podle zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (dále jen "energetický zákon"), neboť stěžovatel neuplatnil svůj nárok včas v mezích stanovených prekluzivních lhůt.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že zavázal vedlejšího účastníka povinností zaplatit stěžovateli celou žalovanou částku 20.000,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud dospěl rovněž k závěru, že již předchůdce vedlejšího účastníka vydržel právo odpovídající věcnému břemeni a samotným využíváním tohoto práva nemůže dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. Dále však krajský soud zdůraznil, že není vázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě stěžovatele a žalobou požadovanou kompenzaci za zatížení pozemku stěžovatele a omezení jeho vlastnických práv přiznal krajský soud stěžovateli na základě jednorázového odškodnění podle §59 odst. 3 energetického zákona, ve znění ke dni 1. 1. 2005. K tomu krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že "za situace, kdy je však žalováno o 20.000 Kč s příslušenstvím, bylo možno tuto částku bez dalšího akceptovat - při vědomí, že je soud vázán hranicemi žaloby (...) uvedená částka 20.000 Kč jednorázové náhrady rozhodně není nepřiměřeně vysoká (...) proto bylo žalobě vyhověno včetně zákonného úroku z prodlení běžícího v návaznosti na předžalobní výzvu stěžovatelky".
V dovolání proti napadenému rozhodnutí krajského soudu stěžovatel namítal, že krajský soud jej odbyl zcela neúměrně nízkou částkou s odvoláním na vázanost žalobním petitem a nesprávným právním posouzením kritérií, na kterých rozhodnutí krajského soudu spočívá. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že krajský soud v posuzované věci přiznal stěžovateli plnou výši náhrady, jíž se domáhal žalobou, přičemž požadovanou částku nemohl krajský soud, vázán petitem žaloby, překročit a přiznat stěžovateli částku vyšší. Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval kritérii, na základě kterých měla být stěžovateli přiznána vyšší částka - tzn. otázka vlastnictví k plynovodu, vydržení věcného břemene k pozemku stěžovatele a právní nástupnictví vedlejšího účastníka po stavebníkovi plynovodu - jelikož stěžovatel byl v řízení plně procesně úspěšný a vyšší částka mu za žádných okolností přiznána být nemohla.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, že v posuzované věci nebyl krajský soud vázán žalobním petitem podle §153 odst. 2 o. s. ř. Náhrada za omezení vlastnického práva stěžovatele nutně překračuje žalobní petit, výše náhrady se stanoví, resp. je odvislá od volné úvahy soudu a v této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014. Další námitky stěžovatele, které ve své ústavní stížnosti obsáhle rozvádí, opět směřují proti závěrům okresního soudu a krajského soudu k otázce vlastnictví plynovodu, vydržení věcného břemene k pozemku stěžovatele a právnímu nástupnictví vedlejšího účastníka po stavebníkovi plynovodu. Nesprávné závěry soudů k uvedeným otázkám mají podle stěžovatele dopad do dalších, věcně stejných a souběžně vedených sporů a dále do souběžně probíhajícího správního řízení o odstranění stavby, kde hmotněprávní posouzení těchto otázek hraje klíčovou roli. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel žádá o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v posuzované věci.
K námitce stěžovatele, že krajský soud měl při úvaze o výši jednorázového odškodnění překročit jeho žalobní petit s odkazem na §153 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud uvádí následující. Podle krajským soudem aplikovaného §59 odst. 1 písm. d) a odst. 3 energetického zákona, ve znění ke dni 1. 1. 2005, vznikla-li vlastníku nemovitosti v důsledku výkonu práva provozovatele distribuční soustavy majetková újma nebo je-li omezen v užívání nemovitosti, má právo na přiměřenou jednorázovou náhradu včetně úhrady nákladů na vypracování znaleckého posudku.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Charakteristickými rysy případů, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, je to, že jde o vypořádání 1) právně relevantního vztahu, který soud 2) může vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž 3) právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání, resp. jde o právní normy, jejichž dispozice není formulována jednoznačně, ale dává soudu možnost rozhodnout více způsoby, přičemž pro rozhodnutí soudu nejsou v zákoně stanoveny všechny právně významné skutečnosti, resp. stupeň jejich relevance, takže soud může přihlédnout i ke skutečnostem v zákoně neuvedeným, může též skutečnostem tam uvedeným podle okolností daného případu přiznat různou váhu, a jeho rozhodnutí tak nelze dopředu zcela předvídat [Spáčil, J. Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 OSŘ). Právní fórum, 2007, č. 8. srov. též nález ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/1].
Na závěru Nejvyššího soudu, že nyní posuzovaná věc takovým případem není, resp. že krajský soud byl při rozhodování o jednorázovém odškodnění vázán žalobním petitem stěžovatele, který nesměl překročit, neshledává Ústavní soud nic neústavního. Případem výjimky podle §153 odst. 2 o. s. ř. není ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se stěžovatel ve své žalobě domáhal a ke kterému míří ostatní námitky stěžovatele, týkající se právního posouzení kritérií, na kterých rozhodnutí krajského soudu spočívá. V těchto případech je na žalobci, který se svého nároku žalobou domáhá, aby v žalobě (v jejím petitu) vyčíslil konkrétní peněžitou částku, přičemž soud nemůže tento návrh žalobce překročit a přisoudit více, než čeho se domáhá. Dovolává-li se stěžovatel v souvislosti s touto námitkou závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel přehlíží, že citované rozhodnutí se netýká otázky vázanosti petitem žaloby a výjimky z ní (předmětem posouzení byla otázka vázanosti soudu právní kvalifikací obsažené v žalobě a dále postup v případě, kdy ze zákona nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevyplývá) a v tomto ohledu je odkaz stěžovatele na toto rozhodnutí značně nepřiléhavý.
K námitkám stěžovatele směřujícím proti právnímu posouzením kritérií, na kterých rozhodnutí krajského soudu spočívá, Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy krajský soud žalobě stěžovatele plně vyhověl, nemohou tyto námitky proti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu dosáhnout ústavněprávní intenzity. Poukazuje-li stěžovatel na to, že předmětné posouzení věci krajským soudem má dopad do jiných soudních a správních řízení, která jsou v souvislosti s omezením jeho vlastnického práva k danému pozemku vedlejším účastníkem vedena (řízení o odstranění stavby), Ústavní soud upozorňuje, že řešení otázek, s nimiž se pro účely napadeného rozhodnutí vypořádal krajský soud v jeho odůvodnění, není pro soudy ani jiné orgány veřejné moci v těchto jiných řízeních závazné (srov. §135 odst. 2 o. s. ř. a §159a o. s. ř.). Pokud bude stěžovatel v případě těchto dalších řízení přesvědčen o porušení jeho ústavně garantovaných práv, může se na Ústavní soud obrátit poté, co vyčerpá všechny procesní prostředky k ochraně práva, které zákon v souvislosti s těmito řízeními připouští (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu