ECLI:CZ:US:2019:1.US.2278.19.1
sp. zn. I. ÚS 2278/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vestra Clinics s. r. o., se sídlem Jiráskova 1389, Rychnov nad Kněžnou, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2018, č. j. 1 Afs 97/2018-41, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2019, č. j. 31 Af 53/2016-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto v právní věci stěžovatelky tak, že se její správní žaloba zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v napadeném rozsudku odkazem převzal do svého odůvodnění závazný právní názor z ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to ve smyslu §110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
3. Stěžovatelka upozornila na to, že vůči napadenému rozsudku krajského soudu podala v zákonné lhůtě kasační stížnost, o které je vedeno řízení pod sp. zn. 1 Afs 184/2019, avšak s ohledem na nepředvídatelnost posouzení přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nucena podat z procesní opatrnosti rovněž ústavní stížnost.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
6. V projednávaném případě byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí krajského soudu poučena o možnosti podání kasační stížnosti a tohoto mimořádného opravného prostředku využila, přičemž o něm nebylo zatím rozhodnuto. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelka jednak je povinna před podáním ústavní stížnosti vyčerpat kasační stížnost coby mimořádný opravný prostředek, pokud je v její věci přípustná, a jednak tak skutečně i učinila.
7. Probíhá-li přitom před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, mohl by totiž Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů; pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a kasační stížnosti, aniž by pro to byl dán rozumný důvod. V každém případě by však mělo platit, že ústavní stížnost nemá být podávána z důvodu "procesní opatrnosti", nýbrž teprve tehdy, nemůže-li se stěžovatel domoci ochrany svých práv u ostatních orgánů veřejné moci, zejména soudů. Postavení Ústavního soudu tak lze obrazně přirovnat k "záchranné brzdě", kterou je možno použít teprve poté, co selžou všechny obvyklé a předvídané prostředky k zabránění vzniku hrozící škody, tedy porušení ústavních práv. Naopak řízení o ústavní stížnosti není pomyslnou "zkratkou", kterou by bylo možno obcházet řízení, vedená jinými orgány veřejné moci.
8. Nebude-li přitom stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení před Nejvyšším správním soudem, i kdyby byla její kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti proto stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť pokud by jí podaná kasační stížnost neuspěla, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i výsledek řízení před Nejvyšším správním soudem.
9. Ústavní soud přitom není oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřípustnou), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud totiž nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) ze dne 31. 1. 2012, shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2725/15 ze dne 9. 10. 2015, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. 3. 2016 a řada dalších].
10. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této věci ještě nebylo před správními soudy definitivně ukončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží na základě stěžovatelkou podané kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Proto dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci přitom nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ostatně stěžovatelka přesah vlastních zájmů ve smyslu právě citovaného zákonného ustanovení ani netvrdí.
11. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj