ECLI:CZ:US:2019:1.US.2279.18.1
sp. zn. I. ÚS 2279/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Kateřiny Novotné, zastoupené Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 77/2018-11 ze dne 19. března 2018 a elektronickému platebnímu rozkazu Okresního soudu v Třebíči č. j. EPR 12712/2018-6 ze dne 31. ledna 2018, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Martina Novotného, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Třebíči domáhala na vedlejším účastníkovi zaplacení 252 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud jí vyhověl ve věci samé, nepřiznal jí však právo na náhradu nákladů řízení, neboť neprokázala, že vedlejšího účastníka vyzvala k plnění.
2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně výrok elektronického platebního rozkazu o nákladech řízení potvrdil. Neztotožnil se s tím, že výzva k plnění byla pouhým formalismem a dospěl k závěru, že nejsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které by byl důvod přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozhodnutí krajského i okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že její nárok na žalovanou částku plynul z dohody s vedlejším účastníkem o úpravě vzájemných majetkových vztahů po rozvodu. Vedlejšímu účastníku tedy jeho dluh musel být znám, přesto se nepokusil jej uhradit. Vůči platebnímu rozkazu nepodal odpor. Za takového stavu měla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba zvažovat, zda žalovaná částka nebyla zaplacena nedopatřením, jež mohlo být předžalobní výzvou napraveno. Protože vedlejší účastník neměl a nadále nemá zájem na zaplacení žalované částky, nezaslání výzvy nemohlo nic změnit. Obecné soudy tedy měly postupovat podle judikatury Nejvyššího soudu, pokud tak neučinily, porušily legitimní očekávání stěžovatelky.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)]
5. Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatelky prosadit v její věci uplatnění závěrů judikatury Nejvyššího soudu k §142a občanského soudního řádu (představované zejména usnesením NS sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 ze dne 19. 2. 2015, č. 75/201 Sb. NS). Podle ní toto ustanovení nelze vykládat doslovně, ale prostřednictvím teleologické redukce zúžit jeho dopad jen na některé případy z množiny těch, které by jinak byly podřaditelné.
6. V tomto ohledu je zásadní, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je povinností obecných soudů vypořádat se se závěry předchozích rozhodnutí, zejména tam, kde jimi strany sporu argumentují. Obecné soudy musí zohlednit jiné rozhodnutí a argumentačně se s ním vypořádat, i kdyby se s jeho závěry neztotožnily [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) či sp. zn. I. ÚS 682/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 103/81 SbNU 639)]. Ústavní soud však nemůže prosazovat ten či onen výklad podústavního práva, který je v judikatuře obecných soudů vyjádřen: zabývá se pouze tím, zda byla argumentace účastníků judikaturou řádně vypořádána.
7. V souzené věci šlo o náklady řízení. Uplatní se proto setrvale judikovaný náhled Ústavního soudu, podle něhož je rozhodování o nákladech řízení integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, však nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
8. V souzené věci stěžovatelka krajskému soudu předložila důvody, pro které jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud stručně, avšak přezkoumatelně konstatoval, že nejde o zvláštní důvody, které by odůvodňovaly odchýlení se od textu §142a odst. 1 občanského soudního řádu, resp. výjimečné přiznání náhrady podle §142a odst. 2 občanského soudního řádu. V obecné rovině s ním lze souhlasit: jak totiž plyne ze samotné stížní argumentace, stěžovatelka předžalobní výzvu nezaslala, protože vyhledala právní pomoc na poslední chvíli. Není excesivní závěr, že stěžovatelka má nést následek toho, že vlastním zaviněním musela žalobu podat bezodkladně, aby zamezila případnému promlčení.
9. Stěžovatelka tedy měla možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že stěžovatelka odvolací soud nepřesvědčila, porušení jejích práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu §142a občanského soudního řádu pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)]. Řízení o ústavní stížnosti proto nemůže sloužit k prosazování judikatury Nejvyššího soudu tam, kde není dovolání přípustné.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Brně a nákladovému výroku elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Třebíči podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka elektronický platební rozkaz napadla ústavní stížností jako celek, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná i ve vztahu k jeho vyhovujícímu výroku I, jímž soud rozhodl o věci samé ve prospěch stěžovatelky [srov. odst. 31 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2741/15 ze dne 10. 5. 2016 (N 83/81 SbNU 401)].
11. V rozsahu výroku II elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Třebíči, obsahujícího kvalifikovanou výzvu vedlejšímu účastníku podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, je stěžovatelka osobou zjevně neoprávněnou podat ústavní stížnost, neboť nebylo rozhodnuto o jejím právu a výrok se jí v tomto rozsahu nijak nedotýká [srov. odst. 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2741/15 ze dne 10. 5. 2016 (N 83/81 SbNU 401) a přiměřeně již usnesení sp. zn. III. ÚS 234/96 ze dne 24. 9. 1996 (U 23/6 SbNU 234)]. Ústavní soud v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu