ECLI:CZ:US:2019:1.US.2353.19.1
sp. zn. I. ÚS 2353/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Renaty Neumannové, zastoupené JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1912/2019-1037 ze dne 26. 6. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Naříkaným rozhodnutím Nejvyšší soud na návrh žalobce (protistrany stěžovatelky) odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním žalobce, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku (odložení vykonatelnosti či právní moci) vyjádřil již v celé řadě svých usnesení tak, že se jedná o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. K těmto závěrům dospěl Ústavní soud mimo jiné i v řízeních o ústavních stížnostech ve věcech sp. zn. II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, III. ÚS 1268/07, I. ÚS 2887/07, II. ÚS 1947/09, I. ÚS 536/09, I. ÚS 383/17, II. ÚS 3813/17, I. ÚS 4018/18, II. ÚS 539/19 aj. (viz http://nalus.usoud.cz), a proto je jako nepřípustné odmítl s tím, že nesměřovaly proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Uvedená rozhodnutí představují stabilní judikaturu.
Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře učinil v minulosti z tohoto pravidla několik výjimek, neboť i rozhodnutí o odkladném účinku dovolání může výjimečně zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivců [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3317/17 ze dne 28. 11. 2017]. Ústavní soud v takových výjimečných případech zkoumal, zda bylo o odkladu vykonatelnosti rozhodnuto na základě zákonného podkladu, příslušným orgánem a zda rozhodnutí nebylo projevem svévole. Z ústavní stížností napadeného usnesení se jednoznačně podává, že Nejvyšší soud rozhodoval na základě zákonného podkladu [§234 písm. a) o. s. ř.] a byl příslušný k vydání takového rozhodnutí. Ústavní soud nemá ani za to, že by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole. Neshledal proto důvod k tomu, aby se odklonil od své ustálené judikatury, jak byla vyložena výše.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka bude mít v řízení před obecnými soudy možnost hájit svá práva a nelze vyloučit, že Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodne v její prospěch. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu na odklad vykonatelnosti totiž nikterak nepředjímá rozhodnutí jmenovaného soudu ve věci samé. Jakýkoliv (kasační) zásah ze strany Ústavního soudu by v této fázi řízení byl v rozporu se zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů. Stěžovatelce pochopitelně zůstane i nadále zachována možnost podat ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, bude-li mít za to, že v důsledku vydání tohoto rozhodnutí došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj