ECLI:CZ:US:2019:1.US.2367.18.2
sp. zn. I. ÚS 2367/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavních stížností 1) T. K. P., H. N. P. T. a T. S. S., zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, 2) H. K. T. a N. T. P., zastoupených JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, a 3) N. K. D. a H. T. V., zastoupených JUDr. Romanem Jelínkem, Ph. D., advokátem se sídlem Valentinská 56/11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 11/2018-27 ze dne 30. 5. 2018 a usnesení Vrchního soudu sp. zn. 3 To 69/2017 ze dne 16. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, které splňují formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl v trestní věci stěžovatelů a dalších spoluobviněných, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010, o odvolání proti rozsudku posledně jmenovaného soudu č. j. 43 T 2/2010-20643 ze dne 22. 1. 2016 tak, že odvolání všech obviněných podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl jako nedůvodná. Současně podle §259 odst. 2 tr. ř. a contrario k odvolání státního zástupce doplnil napadený rozsudek soudu prvního stupně o výrok, kterým uložil ochranné opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku spočívající v zabrání peněžních prostředků podrobně specifikovaných v předmětném výroku. Tento doplňující výrok napadli stěžovatelé stížností, o níž rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že ji dle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelé ústavními stížnostmi, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé shodně namítli, že vrchní soud doplněním výroku o uložení ochranného opatření vyloučil jednu instanci přezkumu, neboť ukládání ochranného opatření náleží výlučně soudu prvního stupně, v daném případě Městskému soudu v Praze. Stěžovatelé též namítali, že vrchní soud rozhodl o zabrání zajištěných prostředků, aniž by byl dospěl k jednoznačnému závěru o jejich původu. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytkli, že dovozuje-li v napadeném rozhodnutí vyloučení stížnosti, jedná se o popření ustanovení §239 odst. 2 tr. ř. protiprávním vyloučením opravného prostředku ze strany účastníků řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavních stížnostech dále přiblížili.
Ústavní soud usnesením č. j. I. ÚS 2367/18-17 ze dne 27. 11. 2018 spojil ústavní stížnosti stěžovatelů 1), 2) a 3) ke společnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 2367/18, s odůvodněním, že věci stěžovatelů spolu úzce souvisejí, mají svůj původ v téže trestní věci a je v nich uplatněna obdobná argumentace.
Ústavní soud dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavních stížností, se nejprve zabýval procesními podmínkami jejich věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou v části, v níž směřují proti napadenému usnesení vrchního soudu, nepřípustné. Pokud jde o vlastní usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti, ústavní stížnosti proti němu přípustné sice jsou, ovšem Ústavní soud je neshledal opodstatněnými. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatelé byli v napadeném usnesení vrchního soudu zcela jednoznačně poučeni o tom, že proti němu není další řádný opravný prostředek přípustný, ale že jej lze napadnout dovoláním. Stížnost je řádným opravným prostředkem proti usnesení, nikoli ovšem proti každému usnesení. Jak stěžovatelům přiléhavě vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z dikce §141 tr. ř. vyplývá, že stížnost je opravným prostředkem toliko proti těm usnesením, kterými soud nebo státní zástupce rozhoduje v prvním stupni a u kterých to současně zákon výslovně připouští, přičemž obě podmínky musejí být splněny kumulativně. Z usnesení vrchního soudu je přitom zřejmé, že jím bylo rozhodováno o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy vrchní soud nerozhodoval v prvním stupni, přičemž k doplnění předmětného výroku o zabrání věci přistoupil právě na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatelů. Není tudíž splněna již první podmínka rozhodování v prvním stupni. Nejvyšší soud též ozřejmil, že o rozhodování podle §230 odst. 2 tr. ř., popřípadě podle §239 odst. 1 tr. ř. se nejedná proto, že soud si nevyhradil rozhodování o zabrání věci do (zvlášť k tomu účelu nařízeného) veřejného zasedání a ani zde nebyl samostatný návrh státního zástupce na uložení zabrání věci (ten již byl součástí jeho návrhu na rozhodnutí soudu v hlavním líčení).
Ze systematického zařazení ustanovení §230 tr. ř. je nadto zřejmé, že o uložení ochranného opatření lze rozhodnout již v odsuzujícím rozsudku, popřípadě na základě odvolání proti němu v rámci meritorního rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace Nejvyšší soud nijak nepochybil, pakliže uvedl, že výrok, jímž odvolací soud doplnil chybějící výrok rozsudku soudu prvního stupně o zabrání věci, tvoří nedílnou součást rozhodnutí o odvolání. Stěžovatelé tak mohli usnesení vrchního soudu napadnout toliko dovoláním, k čemuž měli k dispozici i způsobilý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., dle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, ať již hmotně právní, anebo procesně právní povahy. Rozhodli-li se stěžovatelé navzdory bezvadnému poučení stížnost přesto podat, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak než ji zamítnout jako nepřípustnou bez věcného projednání. Z uvedeného zároveň plyne, že proti rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož stížnost proti němu není způsobilým procesním prostředkem ochrany práva. Takovým je pouze dovolání. Soudě dle výpisu událostí daného trestního řízení na portálu infosoud.justice.cz byla proti usnesení vrchního soudu celá řada dovolání také podána.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v částech směřujících proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné, ve zbývajícím rozsahu dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrhy nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu