ECLI:CZ:US:2019:1.US.256.19.1
sp. zn. I. ÚS 256/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Lenky Jandurové, LL. M., IČO 70155844, sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, zastoupené Mgr. Janou Pustelníkovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 272/2018-38 ze dne 7. listopadu 2018 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 36 Cm 22/2013-30 ze dne 27. července 2018, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka jako likvidátorka blíže určené obchodní společnosti žádala v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové přiznání odměny 13 000 Kč a náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 2 564,50 Kč. Krajský soud jí přiznal odměnu ve výši 5 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 2 344,50 Kč podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem. Dospěl přitom k závěru, že nelze přiznat náklady za tisk, neboť nebyl jednak prokázán, jednak je náhrada administrativních prací zahrnuta v odměně. Nepřiznal ani náhradu DPH s tím, že likvidátor je orgánem společnosti a neuskutečňuje samostatně ekonomickou činnost.
2. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Použití vyhlášky č. 479/2000 Sb. shledal správným, neboť likvidace nařízená do konce roku 2013 se má dokončit podle původních předpisů. Podle této vyhlášky pak krajský soud přiznal maximální částku. Náhradu účelně vynaložených nákladů by bylo možno přiznat pouze, pokud by je stěžovatelka doložila. Neučinila-li tak, nese je ze svého v rámci přiznané odměny.
3. Proti rozhodnutím vrchního krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivou odměnu za práci. Porušení spatřovala v tom, že provedení likvidace bylo podstatně administrativně a časově náročnější, než by odpovídalo přiznané odměně. Přiznaná odměna je podhodnocená a je při přepočtu srovnatelná s minimální hodinou mzdou u méně kvalifikovaných profesí. Likvidátor svou činnost neprovádí v rámci podnikatelské činnosti, ta je obdobná pracovněprávnímu vztahu (podléhá stejným zákonným odvodům jako úplata závislé činnosti), nejsou mu poskytovány žádné zálohy a v momentu ustanovení je téměř jisté, že v majetku likvidované právnické osoby nebudou likvidní prostředky na odměnu. Přiznání odměny podle vyhlášky č. 479/2000 Sb. neodpovídá právní úpravě platné v současné době. Je přitom absurdní, aby úkony likvidátora byly odměňovány podle doby nařízení likvidace a ne podle doby jejich uskutečnění. Šlo by o rozdílné odměňování za tu samou práci ve srovnání s likvidacemi nařízenými podle nové právní úpravy. Vyčištění veřejných rejstříků je přitom v zájmu státu, je tedy na něm, aby práci likvidátora přiměřeně odměnil. V opačném případě by mohlo jít o otrockou práci. Podle stěžovatelky tedy měla být její odměna určena podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
6. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
7. Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní (stěžovatelka účtovala 15 564,50 Kč, přiznáno jí bylo 7 344,50 Kč) a stěžovatelka žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsala. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí vrchního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
8. Již v minulosti Ústavní soud konstatoval, že Listina základních práv a svobod se o odměně likvidátora a náhradě jeho výdajů výslovně nezmiňuje a záruka čl. 28 Listiny na činnost likvidátora nedopadá; takové právo má tedy pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Nejde ani o nucené práce, protože likvidátor svou činnost vykonává v rámci svobodně zvoleného povolání, za které mu náleží odměna i náhrada hotových výdajů, v tomto případě hrazená státem (usnesení sp. zn. II. ÚS 226/05 ze dne 25. 11. 2006 a sp. zn. III. ÚS 966/12 ze dne 31. 5. 2012). Jde-li pak o práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, lze stručně říci, že vrchní soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, a to včetně důvodů pro aplikaci vyhlášky č. 479/2000 Sb., namísto nařízení č. 351/2013 Sb. Stěžovatelka měla možnost odvolacímu soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej. Skutečnost, že soud nepřesvědčila, porušení jejích práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu