ECLI:CZ:US:2019:1.US.2561.19.1
sp. zn. I. ÚS 2561/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti N. T. B. D., t. č. neznámého pobytu, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019, č. j. 11 Tdo 105/2019-85, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2018 sp. zn. 11 To 12/2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. srpna 2017 sp. zn. 34 T 4/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 82 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 téhož zákona, kterého se měla dopustit tím, že (shrnutě vyjádřeno) po předchozí vzájemné dohodě s dalšími dvěma spoluobžalovanými (T. A. a B. D. M.) dne 12. 12. 2013 v době mezi 12.30 a 13.43 hod. na určeném místě v Ch. při předstíraném převodu ve smyslu §158c tr. řádu prodali příslušníku Policie ČR metamfetamin o celkové hmotnosti 894,7 g. Za toto jednání jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců, peněžitý trest v celkové výměře 120 000 Kč a stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ řádného nevykonání peněžitého trestu ve výměře čtyř měsíců. K odvolání stěžovatelky a státní zástupkyně (v neprospěch stěžovatelky) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") při nezměněném výroku o vině zrušil celý výrok o trestu stěžovatelky (i ostatních obviněných) a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dovolání stěžovatelky opírající se o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítla porušení práva na nestranného a nezávislého soudce a práva na spravedlivý proces, neboť v rámci řízení o jejím odvolání vystupoval jako předseda odvolacího senátu JUDr. Ivan Elischer, který je v současné době trestně stíhán pro trestnou činnost související s jeho rozhodovací činností. Stěžovatelka sice nemá detailní informace o průběhu jeho trestního řízení, z médií je jí však známo, že je mu kladeno za vinu, že zneužil svého postavení soudce k ovlivnění výsledků odvolacích řízení v několika drogových kauzách vietnamských státních příslušníků, kdy měl ovlivňovat odvolací řízení jak ve prospěch odvolatelů, tak v některých případech také v jejich neprospěch, a nezákonně ukládat tresty přísnější. Stěžovatelka má výrazné pochybnosti o objektivitě odvolacího řízení, neboť spatřuje podobnost mezi jejím případem a případy zmiňovanými ve sdělovacích prostředcích, když i jí vrchní soud zpřísnil trest, a to i přesto, že státní zástupkyně nenamítala jeho nepřiměřenou výši, pochybnosti umocňují i časové souvislosti, neboť jmenovaný soudce byl zadržen den po vynesení rozsudku v její věci.
4. Stěžovatelka namítla i porušení zásady zákazu reformace in peius. Upozornila, že státní zástupkyně v odvolání navrhovala přísnější právní kvalifikaci jednání obžalovaných [podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], od které se pak měla odvíjet i jiná výše trestů. Primární argument se tedy týkal otázky právní kvalifikace jednání obžalovaných, nikoliv nepřiměřenosti trestů. Pokud se vrchní soud s argumentací státní zástupkyně neztotožnil a potvrdil právní kvalifikaci skutku provedenou krajským soudem, nemohl za této situace změnit výrok o trestu v neprospěch stěžovatelky, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. K námitce stěžovatelky, že v její věci rozhodoval soudce vrchního soudu, u kterého jsou pochybnosti o jeho nezávislosti a nestrannosti, Ústavní soud uvádí, že tyto pochybnosti nejsou doloženy žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy, vztahující se k její věci. K této námitce se dostatečným způsobem vyjádřil i Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, když zdůraznil, že dovolatelé (včetně stěžovatelky) neuvedli žádný z konkrétních důvodů, jež jsou specifikovány v §30 odst. 1 tr. řádu, pro který by měl být jmenovaný soudce vyloučen z projednávání jejich věci. Pouhá skutečnost, že obvinění jsou vietnamské národnosti, popř. obecně Asiaty, není dostačující, neboť k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení může dojít jen v případě, jsou-li u něj dány pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Takové pochybnosti však musí být logicky podepřeny reálnými skutečnostmi vyplývajícími z postavení či chování příslušného soudce. Nejvyšší soud připustil, že trestní stíhání jmenovaného soudce, navíc značně medializované, musí vést orgány činné v trestním řízení k určité zvýšené obezřetnosti, zda jimi projednávaná věc nemůže být takovým jednáním dotčena, ovšem takovou otázku si lze klást pouze a jen za současného plného respektování zásady presumpce neviny. Obecně vznesené námitky, že soudce by měl být vyloučen z projednávání dané věci jen proto, že se v rámci jiné, nesouvisející věci měl údajně dopustit trestné činnosti, nelze podle Nejvyššího soudu akceptovat.
8. Ústavní soud považoval způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou podjatosti soudce v trestní věci stěžovatelky, za dostatečný, přiměřený a řádně odůvodněný. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila, že soudu předložila konkrétní důkaz o podjatosti soudce vrchního soudu vztahující se k její věci; za relevantní námitku v tomto směru nelze považovat poukaz na zpřísnění trestu odvolacím soudem, neboť rozhodnutí o něm bylo učiněno v rámci pravomoci soudu.
9. Rovněž námitka o porušení zákazu reformace in peius není opodstatněná. Z napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá, že státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch stěžovatelky do výroku o vině i do výroku o trestu. K situaci, kdy odvolací soud při nezměněném výroku o vině zpřísní výrok o trestu, aniž by tato námitka byla předmětem odvolání v neprospěch stěžovatele podaného státní zástupkyní, se Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2549/19 (bod 13), jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele (spoluodsouzeného) B. D. M., obsahující obdobnou argumentaci jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud uvedl, že "...odvolací soud nemusí přejímat argumentaci uplatněnou v odvolání. Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené výroky (či alespoň jeden z nich) jsou vadné, musí napadené rozhodnutí v příslušném rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně případně v zákonem vymezených případech znovu rozhodnout sám. Odůvodnění takového zrušovacího rozhodnutí přitom nemusí plně korespondovat s odvolací argumentací. Uvedené ostatně potvrzuje i skutečnost, že odvolací soud může napadené prvostupňové rozhodnutí zrušit a nově rozhodnout ve prospěch obžalovaného i za situace, kdy je proti němu státním zástupcem podáno odvolání v jeho neprospěch. V těchto případech je přitom z logiky věci patrné, že se odvolací soud nemůže vázat odvolací argumentací, když ve svém důsledku rozhodl opačně oproti odvolacímu petitu (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 303/2012)".
10. Od závěru prezentovaném ve shora citovaném usnesení nemá Ústavní soud žádný důvod se jakkoliv odchylovat ani v posuzované věci. I ve věci stěžovatelky uzavírá, že její ústavní stížnost je pokračováním polemiky se závěry trestních soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení, jež nejsou s to přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu