ECLI:CZ:US:2019:1.US.2595.18.1
sp. zn. I. ÚS 2595/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Prokše, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, nám. Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 21 Cdo 1574/2018-433, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2018, č. j. 61 Co 245/2017-390 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 5. 2017, č. j. 12 C 227/2014-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na žalované odškodnění pracovního úrazu ze dne 31. 10. 2012. Stěžovatel vyzval žalovanou k náhradě škody. Mimo jiné požadoval bolestné v základní výši 72 000 Kč a na jeho mimořádném zvýšení požadoval dalších 144 000 Kč. Žalovaná z těchto nákladů uhradila pouze základní bolestné ve výši 72 000 Kč. Stěžovatel se v soudním řízení domáhal mimo jiné navýšení původně stanoveného bolestného o 144 000 Kč.
O žalobě stěžovatele rozhodl Okresní soud v Karlových Varech mimo jiné tak, že výrokem XIII. zamítl žalobní návrh stěžovatele na zaplacení náhrady za bolest v částce 144.000 Kč s příslušenstvím. Výrokem XV. bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel a žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem XVI. bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel a vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Plzni svým v záhlaví uvedeným rozsudkem tyto výroky potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, protože "rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu".
Stěžovatel napadl všechna citovaná rozhodnutí ústavní stížností. Celé soudní řízení považuje za nespravedlivé, neboť bylo rozhodnuto na základě nezákonného důkazu, a to znaleckého posudku, který byl podle něj neúplný, nelogický, rozporný a nebyl splněn znalecký úkol. Soudy neprovedly navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem a odborným článkem popisujícím průběh operace. Dle stěžovatele nemělo být rozhodnutí podle §7 odst. 3 činěno na základě znaleckého posudku, ale úvahou soudu, který měl mít dostatek podkladů pro své rozhodnutí v tom, že znalec měl předložit soudu podklady o tom, jakým způsobem bylo do zdraví stěžovatele zasaženo, jaký je obvyklý průběh a v čem je či není případ žalobce shodný s průměrem, v čem je výjimečný a z jakých důvodů, což neučinil. Obecné soudy podle stěžovatele pochybily i v případě nákladů řízení, neboť rozhodovaly o celkové částce a nikoliv o jednotlivých nárocích.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Námitky vznesené stěžovatelem v ústavní stížnosti byly vypořádány již odvolacím a dovolacím soudem. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a ústavní soud v těchto odůvodněních nenalezl pochybení, které by mělo za následek porušení základních práv stěžovatele. Obecné soudy učinily předmětem svého hodnocení jak znalecký posudek, tak i skutečnosti zjištěné výslechem znalce, přičemž své závěry ústavně konformním způsobem odůvodnily. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu