ECLI:CZ:US:2019:1.US.2603.19.1
sp. zn. I. ÚS 2603/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Karlem Kuběnou, advokátem, sídlem Rozdělovská 2020/49, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 4 Tdo 546/2019-327 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018 č. j. 44 To 431/2018-287, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 8. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Přestože stěžovatel formuloval svůj návrh tak, že směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud měl s ohledem na obsah ústavní stížnosti za to, že napadeným je i stěžovatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, jehož se v ústavní stížnosti uplatněná argumentace rovněž týká. V opačném případě by ústavní stížnost nesplňovala podmínku přípustnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť by nesměřovala proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stanoví k ochraně práva stěžovatele, a Ústavní soud by ji musel odmítnout [stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/14 (ST 38/72 SbNU 599)].
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 T 14/2008-251 byl stěžovatel uznán vinným A) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, B) zločinem podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, C) přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a D) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, k němuž byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců.
4. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 15. 11. 2017 kolem 22.15 hodin v Praze 5, po ulici Štěpařská, kde byl na křižovatce s ulicí Šejbalová zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli nebyl držitelem platného řidičského oprávnění a před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů, tedy byl si vědom toho, že není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, když první orientační dechovou zkouškou provedenou ve 22.27 hodin 2,34 promile alkoholu, provedení další dechové zkoušky, stejně jako vyšetření lékařem v Nemocnici na Bulovce a odběr krve či moči obviněný odmítl, přičemž podle zasahujících policistek jevil zřejmé známky požití alkoholu a poruchy psychosenzomotorických funkcí [dále jen "skutek A)"]. Tím měl ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vykonávat činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
5. Pokud jde o zločin podplácení, stěžovatel měl poté, co byl zastaven jako účastník silničního provozu řídící motorové vozidlo hlídkou Policie České republiky tvořenou velitelkou hlídky L. R. a řidičkou L. K., během silniční kontroly, kdy opakovaně uváděl nepravdivé údaje ke své osobě, po provedených dechových zkouškách na přístroji Dräger s opakovaným pozitivním výsledkem 2,26 a 2,34 promile alkoholu v dechu, vytáhnout z kapsy svého oděvu několik papírových bankovek v nominální hodnotě 100 Kč a 200 Kč, které držel v dlani pravé ruky mezi prsty a současně se zasahujících policistek tázal "zda by to nešlo vyřešit nějak jinak", načež byl policistkami upozorněn, že takové věci nemá zkoušet, že se tím dopouští dalšího protiprávního jednání a ony budou věc řešit podle zákona, proto obviněný s omluvou uschoval bankovky zpět do svého oděvu a k předání peněz tak nedošlo [dále jen "skutek B)"]. Tímto jednáním měl stěžovatel úřední osobě v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nabídnout úplatek.
6. Dále stěžovatel poté, co mu bylo uvedenou policejní hlídkou sděleno, že je zadržen pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, a byl vyzván k nastoupení do služebního vozidla za účelem jeho převozu na místní oddělení Policie České republiky, se dal na útěk, zakročujícími policistkami byl však po pronásledování dostižen, byla mu přiložena pouta a když byl L. R. usazován na zadní sedadlo služebního vozidla, tomuto se bránil a jmenované vyhrožoval, že "pokud z něho ty pracky nesundá, tak jí je přeláme", následně během převozu na služebnu takto znovu vyhrožoval oběma policistkám s tím, že jim také rozbije celé služební auto a po příjezdu na místní oddělení rozbije i celé toto oddělení [dále jen "skutek C)"]. Stěžovatel měl tedy jinému vyhrožovat ublížením na zdraví a způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, čímž měl spáchat přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu.
7. Nakonec se měl stěžovatel dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání tím, že v době od 13. 3. 2017, kdy osobně převzal výzvu předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 k nástupu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 3. 2016 sp. zn. 2 T 225/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 5 To 248/2016, a to ihned v době od 8 do 16 hodin ve Věznici Praha - Pankrác, do 22.30 hodin dne 15. 11. 2017, kdy byl zadržen v Praze 5 na křižovatce ulic Štěpařská a Šejbalová v souvislosti s řízením motorového vozidla pod vlivem alkoholu, úmyslně na tuto výzvu nereagoval a bez závažného důvodu do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, ačkoli byl v uvedené výzvě poučen rovněž o tom, že pokud trest ve stanovené lhůtě nenastoupí, může být jeho jednání posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, za který hrozí trest odnětí svobody až na dvě léta [dále jen "skutek D)"]. Měl tak mařit výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody.
8. Odvolání, kterým stěžovatel brojil proti výrokům o vině zločinem podplácení [skutek B)] a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu [skutek C)], zamítl městský soud usnesením ze dne 22. 10. 2018 č. j. 44 To 431/2018-287. Stěžovatel v něm namítal, že v případě uvedených trestných činů je závěr o jeho vině založen na rozporech ve výpovědích zasahujících policistek, které nezákonně odmítly vypovídat k části skutkového děje. Poukázal i na rozpory mezi jejich vyjádřeními v úředních záznamech o podání vysvětlení ze dne 21. 11. 2017 a jimi sepsaným úředním záznamem ze dne 16. 11. 2017. Tyto rozpory se týkají počtu a hodnoty bankovek, jež měl stěžovatel vytáhnout z kapsy, a okamžiku, kdy měly být vytaženy. Zatímco původně obě tvrdily, že počet ani hodnota bankovek nebyla zjištěna z důvodu špatného osvětlení, později se vyjádřily tak, že mělo jít o bankovky v hodnotě 200 Kč. Svědkyně L. K. navíc v hlavním líčení uvedla, že suma, kterou stěžovatel nabízel, byla k pousmání, a nabízení bankovek do svého záznamu napsaly svědkyně jenom proto, že stěžovatel později řekl dozorčímu o svém záměru si na ně stěžovat a podat na ně oznámení, že po něm chtěly více peněz. Ve vztahu k přečinu vyhrožování stěžovatel upozornil na rozdílné výpovědi svědkyň o tom, kdy se pokusil o útěk, konkrétně zda začal utíkat v době, kdy měl nastoupit do policejního služebního vozidla, nebo až později, kdy v tomto vozidle seděl. Za pravdivý označil popis skutkového děje, který je uveden v jeho písemném vyjádření ze dne 9. 8. 2018. Obvodní soud měl v souladu se zásadou in dubio pro reo zhodnotit všechny rozpory a nejasnosti.
9. Městský soud v napadeném zamítavém usnesení shrnul, že stěžovatel v průběhu řízení zcela rezignoval na své právo vyjádřit se k důkazům prováděným v hlavním líčení. V přípravném řízení i v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď. Posléze se nechtěl seznamovat s provedeným dokazováním, ani se seznámit s vyšetřovacím spisem, ani se účastnit některého z hlavních líčení, jež se konala v jeho nepřítomnosti. Kdyby svého práva využil, mohl by oběma svědkyním klást své dotazy a předestřít svou verzi skutkového děje, k níž by se musely vyjádřit. Jeho následné písemné vyjádření ze dne 9. 8. 2018, které bylo obhájcem stěžovatele předloženo až v závěrečném hlavním líčení konaném dne 22. 8. 2018, hodnotí městský soud jako nevěrohodné a neshledává v něm důvod, pro který by měly být výpovědi svědkyň považovány za nepravdivé či lživé. O tom, že žádná z nich neměla motivaci nepravdivě vypovídat v neprospěch stěžovatele, svědčí i skutečnost, že v rozporu s policejními předpisy hledaly místo, kde by mohly zaparkovat motorové vozidlo, v němž přijel stěžovatel, jakož i vyjádření jedné z nich, že původně nechtěly stěžovatelem učiněnou nabídku peněž v úředním záznamu ani uvést. Jestliže se svědkyně nechtěly vyjádřit k jednomu doplňujícímu dotazu obhájce, jenž se týkal jednání v rozporu s policejními předpisy, neznamená to, že by ostatní okolnosti popisu skutkového děje při zadržení stěžovatele měly popisovat nepravdivě. Takovýto závěr neodůvodňují ani některé rozdíly mezi výpověďmi svědkyň v hlavním líčení a v přípravném řízení, které podle městského soudu lze vysvětlit. Týká se to jak okolností, za nichž měl stěžovatel nabízet svědkyním peníze, tak jeho pokusu o útěk, kdy jeho verzi zpochybňuje i výpověď svědka J. M., který s ním byl ve vozidle v době jeho zastavení a který později viděl stěžovatele utíkat.
10. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 4 Tdo 546/2019-327 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, neboť nebyl shledán žádný z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Žádná závažná procesní vada, která by měla za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, nebyla shledána.
III.
Argumentace stěžovatele
11. V ústavní stížnosti stěžovatel odmítá, že by se dopustil zločinu podplácení [skutek B)] a přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu [skutek C)]; v případě ostatních přečinů, jejichž spácháním byl uznán vinným, vinu nepopírá [skutky A) a D)]. Výrok o vině je založen na nepravdivých výpovědích výše uvedených svědkyň. Ty ve svých výpovědích zamlčely, respektive odmítly vypovídat o tom, že jedna z nich se na určitou dobu vzdálila, když popojížděla po sídlišti s vozidlem, které předtím řídil stěžovatel. Do úředního záznamu nenapsaly, že po zadržení stěžovatele s nimi jel na služebnu i spolujezdec. Působí krajně nevěrohodně, že by si svědkyně poté, co jim mělo být vyhrožováno, dozadu posadily navrhovatele a jeho spolujezdce a takto jely na služebnu. Kdyby obecné soudy řádně provedly dokazování a vyslechly obě svědkyně, zjistily by, že jedna z nich nemohla popsat údajné podplacení, když v době, kdy si měl stěžovatel vyndat z kapsy peníze, nebyla z důvodu parkování vozidla přítomna. Stejně tak nebyla přítomna, když se měl stěžovatel pokusit o útěk, což on popsal jako odskočení si na záchod. Přesto obě policistky shodně - koordinovaně a naučeně - vypovídaly o tomto ději, jako by u něj byly obě dvě. Z toho pak pramení rozpory v jejich výpovědích, na které stěžovatel neúspěšně poukazoval.
12. Nelze vytýkat stěžovateli, že využil svého práva odepřít výpověď. Se spisem se seznámil prostřednictvím svého obhájce a jeho prostřednictvím rovněž kladl svědkyním otázky. Na toto své právo nerezignoval, nýbrž mu jej znemožnil uplatnit obvodní soud tím, že svědkyním umožnil nevypovídat k otázce, kdo, kdy a kam zaparkoval vozidlo, které řídil stěžovatel. Obhajoba tak jejich tvrzení nemohla verifikovat. Pro odmítnutí výpovědi přitom neexistoval zákonný důvod. Takový důvod nelze spatřovat toliko v možných problémech v práci. Poté, co Generální inspekce bezpečnostních sborů v jejich jednání nezjistila podezření z trestného činu, bylo postaveno najisto, že si svědkyně svou výpovědí nemohou způsobit nebezpečí trestního stíhání. Obecné soudy proto měly doplnit dokazování a dovyslechnout je. To, že tak neučinily, mělo přímý vliv na řádné zjištění skutkového děje.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 30 T 14/2018, který si zapůjčil pro účely tohoto řízení, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že skutková zjištění obecných soudů, pokud jde o skutek B) a C), neobstojí z hlediska požadavků na dokazování a hodnocení důkazů, jež vyplývají z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu namítá rozpory mezi výpověďmi svědkyň a jejich vyjádřeními v přípravném řízení, jakož i nemožnost verifikace jejich výpovědí z důvodu, že měly odmítnout vypovídat, respektive zodpovědět dotaz položený obhájcem stěžovatele v hlavním líčení, bez zákonného důvodu.
17. Ústavní soud předně konstatuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti. Jsou-li namítána skutková zjištění obecných soudů, Ústavní soud je může přehodnocovat jen z toho hlediska, zda byly respektovány související záruky spravedlivého procesu. Jde především o požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [např. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [např. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
18. Z napadených usnesení vyplývá, že námitkami stěžovatele se zabýval již městský soud, který se vyjádřil k jednotlivým tvrzeným rozporům a vysvětlil, z jakých důvodů považuje za věrohodný skutkový děj popsaný svědkyněmi, a nikoli skutkový děj předestřený stěžovatelem. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádnou skutečnost, která by opodstatňovala závěr o výše zmíněném "extrémním" rozporu mezi provedenými důkazy a jejich následným hodnocením ze strany obecných soudů. Namítá-li stěžovatel, že výpověď svědkyň nemohla být v některých částech verifikována z důvodu, že odmítly odpovědět na otázku obhájce stěžovatele, i k této otázce se vyjádřil již městský soud, který shledal tuto námitku nezpůsobilou zpochybnit jeho celkové skutkové hodnocení, a to nejen s ohledem na výpovědi uvedených svědkyň, ale i výpověď svědka J. M. Lze tedy uzavřít, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu