ECLI:CZ:US:2019:1.US.2616.19.1
sp. zn. I. ÚS 2616/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Michala Stříbrného, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018 č. j. 51 Co 154/2018-115, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 21 Cdo 144/2019-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání ve věci žaloby vedlejších účastníků o určení neexistence zástavního práva k nemovité věci, jakož i zrušení v záhlaví citovaného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo určeno, že specifikovaná nemovitá věc není zatížena zástavním právem stěžovatele. Tvrdí, že postupem civilních soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které neaplikovaly ustanovení §243g odst. 2 o. s. ř. a současně zcela bagatelizovaly, resp. pominuly dobrou víru a vlastnické právo stěžovatele. Podle stěžovatele jde o projev nepřípustné libovůle v rozhodování soudních orgánů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se žalobou domáhali, aby obecné soudy určily, že nemovitá věc - pozemek parc. č. X1 zapsaný na LV č. X2 pro k. ú. Třebonice, obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, není zatížen zástavním právem smluvním zástavního věřitele (stěžovatele). Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 26 C 376/2016-86 žalobu vedlejších účastníků zamítl (výrok I), Městský soud v Praze (dále též "městský soud") změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětná nemovitá věc není zatížena zástavním právem stěžovatele. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně objasnil důvody, které jej vedly k vyhovění žalobě vedlejších účastníků o určení neexistence zástavního práva stěžovatele k předmětné nemovité věci.
Rovněž tak Nejvyšší soud přesvědčivě a v souladu se svou rozhodovací praxí vyložil důvody, jež jej vedly k odmítnutí dovolání. Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele vůči rozhodnutí dovolacího soudu, resp. v něm provedenému zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud řádně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jím uváděná judikatura je zřetelná a jasná.
Jak městský soud, tak i soud dovolací ve svých rozhodnutích odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky sp. zn. 31 Cdo 158/2008, 21 Cdo 3771/2012, 21 Cdo 211/2014), který zastává ustálený právní názor, že byl-li uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví, pak obnovení původního právního stavu dochází s účinky ex tunc a oprávněnou osobu nelze považovat za pozdějšího vlastníka zastavěné věci ve smyslu §164 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013.
Ústavní soud konstatuje, že otázkou předmětného zástavního práva se civilní soudy již jednou zabývaly, když dospěly k závěru o neexistenci předmětného zástavního práva. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 211/2014 byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 574/15 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že pro posouzení věci je skutečně rozhodující, zda zástavní právo působí proti tzv. oprávněné osobě ve smyslu restitučních předpisů, a to za situace, kdy ke zřízení zástavního práva na věci, jež má být povinnou osobou vydána, dojde ještě v době před jejím vydáním. Vzhledem k významu zásady odčinění některých křivd způsobených během období nesvobody se proto Ústavnímu soudu rovněž nejeví přiměřené, aby vlastnické právo oprávněné osoby ve smyslu restitučních předpisů bylo jakkoliv omezováno ve prospěch zástavního věřitele, a to i přes dobrou víru vztahující se k úplnosti a správnosti zápisů v katastru nemovitostí. V řízení, které bylo ukončeno zmíněným usnesením, byly přitom uplatněny obdobné argumenty jako v nyní posuzované věci. Ústavní soud proto také odkazuje na odůvodnění uvedeného rozhodnutí.
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu