ECLI:CZ:US:2019:1.US.2706.18.1
sp. zn. I. ÚS 2706/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Městské části Praha 7, se sídlem nábř. Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Kroftova 329/1, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 22 Cdo 4843/2017-443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud napadeným usnesením ve věci žalobkyně Městské části Praha 7 (dále jen "stěžovatelky") proti žalovaným Jitce Štěpánové a Společenství vlastníků v domě č. p. X, P., o povolení nezbytné cesty zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017 č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2018 č. j. 15 Co 572/2016-392, ve výroku I. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 6. 2016 č. j. 10 C 462/2008-318 ve výroku I. a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (výrok I.), dále odmítl dovolání žalované Jitky Štěpánové směřující proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ve znění citovaného doplňujícího usnesení, a to ve výrocích II. a IV. a ve výroku doplňujícího usnesení (výrok II.) a zamítl návrh žalované Jitky Štěpánové na odklad vykonatelnosti a právní moci uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, ve znění uvedeného doplňujícího usnesení, ve výrocích II. a IV. a ve výroku doplňujícího usnesení (výrok III.). Dovolací soud mimo jiné uvedl, že v další fázi řízení bude na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval žalobním návrhem na povolení nezbytné cesty, který na základě uplatněného žalobního nároku posoudí podle §1029 a násl. o. z. V této souvislosti se neopomene řádně vypořádat s námitkou rei iudicatae, s existencí negativních okolností bránících podle §1032 a §1033 o. z. povolit nezbytnou cestu, a dospěje-li k závěru, že lze nezbytnou cestu povolit, zohlední rovněž výhrady, pro něž byl odvolacím soudem zrušen výrok II. jeho rozsudku, tedy řádně odůvodní výši náhrady tak, aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán. Ve vztahu k (odmítnuté) části dovolání žalované Jitky Štěpánové směřující proti výše uvedeným výrokům II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze a výroku doplňujícího usnesení téhož soudu Nejvyšší soud konstatoval subjektivní nepřípustnost dovolání žalované Jitky Štěpánové, neboť těmito výroky nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech, když současně žalovaná Jitka Štěpánová a žalované Společenství vlastníků v domě č. p. X, P. nemají postavení nerozlučných procesních společníků, ale postavení společníků samostatných. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 3 o. s. ř. za použití §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud v prvé řadě z ústavní stížnosti, z obsahu spisu a z internetové databáze infoSoud zjistil, že v souzené věci Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 13. 6. 2018 č. j. 10 C 462/2008-451 zastavil řízení a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, neboť se domnívá, že se obvodní soud nevypořádal s existencí či neexistencí překážky rei iudicatae.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
V souzené věci byla ústavní stížnost podána v řízení, které neskončilo a ve věci o které v kontextu výše uvedeného Městský soud v Praze jako soud odvolací ještě ani nerozhodl. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu a ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
Ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení, kterým Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl dovolání v té části, která se týkala výroku II. a IV. rozsudku a výroku doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud musí připomenout, že dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k této části petitu ústavní stížnosti, kterou ostatně stěžovatelka ani nijak argumentačně neodůvodnila, zjevně neopodstatněná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu