ECLI:CZ:US:2019:1.US.2719.19.1
sp. zn. I. ÚS 2719/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marcely Aguerbi Daherové, zastoupené Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou, se sídlem Vinohradská 1899/112, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 778/2019-211, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018 č. j. 26 Co 302/2018-175 a rozsudku Okresního soudu v Kladné ze dne 22. 5. 2018 č. j. 23 C 23/2017-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 13, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 22. 5. 2018 uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit částku 56 350 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny za dílo. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 rozsudek soudu prvního stupně změnil, pouze pokud jde o rozsah povinnosti platit úroky z prodlení a jinak jej potvrdil. Oba soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že žalobce na základě ústní smlouvy, jejímž předmětem bylo dodání a montáž klimatizace v domě stěžovatelky, prostřednictvím subdodavatele klimatizaci dodal, namontoval a stěžovatelce předal. Stěžovatelka však fakturovanou cenu nezaplatila. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a napadení způsobu hodnocení důkazů, které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že si žádné dílo týkající se instalace klimatizačních jednotek neobjednala, s žalobcem ani jeho subdodavatelem neuzavřela kupní smlouvu ani žádnou smlouvou o dílo na instalaci klimatizace ve svém domě. Instalace klimatizace nebyla součástí rekonstrukčních prací prováděných žalobcem v jejím domě. Žalobce neprokázal realizaci díla, jeho předání ani převzetí stěžovatelkou. Stěžovatelka namítá nedostatky v dokazování a hodnocení důkazů, rozhodnutí soudu považuje za nepřesvědčivá a zkratkovitá. Zejména namítá, že v řízení byla použita zvuková nahrávka telefonického hovoru stěžovatelky se subdodavatelem, ačkoliv k tomu stěžovatelka výslovně nedala souhlas. Nahrávka nebyla pořízena v souladu se zákonem, neboť nebyla prokázána ani tvrzena žádná ze zákonných výjimek, která by subdodavatele opravňovala k jejímu pořízení. Zákonná výjimka umožňující použití nahrávky podle ust. §88 odst. 2 obč. zák. byla soudy nesprávně aplikována.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky ohledně ústavně relevantních nedostatků v dokazování, hodnocení důkazů, neakceptuje ani námitky nepřesvědčivého odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Použití nahrávky telefonického hovoru stěžovatelky se subdodavatelem odůvodnily ustanovením §86 obč. zák., podle něhož svolení osoby k pořízení a využití zvukového záznamu je třeba, jedná-li se o zvukový záznam týkající se soukromého života této osoby. V daném případě se zvukový záznam netýkal soukromého života stěžovatelky, nýbrž jejích obchodních vztahů. Z ustanovení §88 odst. 2 obč. zák. pak vyplývá, že svolení dotčené osoby k využití zvukového záznamu není třeba, jedná-li se o jeho využití na základě zákona k úřednímu účelu, což je i případ, kdy tento záznam je užit jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení v procesu dokazování. K provedení zvukové nahrávky soud přistoupil i s ohledem na to, že subdodavatel a účastník telefonické nahrávky zemřel a stěžovatelka odmítla v rámci soudního řízení vypovídat. Soudy rovněž dostatečně zdůvodnily své závěry, podle nichž je žalobce, nikoliv subdodavatel, a stěžovatelka je pasivně věcně legitimována, neboť smlouvu s žalobcem uzavřela jako fyzická osoba, nikoli jako jednatelka obchodní společnosti.
Ústavní soud neshledal v procesu dokazování pochybení, jež by svou intenzitou vedlo k porušení základních práv stěžovatelky. Důkazy byly hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti, v dokazování nebyl shledán logický rozpor. Pokud jde o námitku týkající se použití telefonického záznamu, Ústavní soud především (shodně jako Nejvyšší soud) vyzdvihuje, že záznam telefonického hovoru nebyl jediným či dokonce zásadním důkazem. Soudy vycházely z řady důkazů, zejména z četné emailové korespondence účastníků a z výslechu svědků a žalobce. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Je to právě civilní soud, který v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z výše uvedeného přitom vyplývá, že ani v projednávané věci, kdy předmětem řízení u soudů byl typický civilní spor o zaplacení dlužné částky, se Ústavní nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů, nahrazovat jejich úvahy vlastními a přehodnocovat řádně odůvodněné závěry, a to i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Z ústavního hlediska nelze mít výhrady ani proti řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž podle ust. §239 o. s. ř. přísluší rozhodovat o přípustnosti dovolání.
Pro úplnost - s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti - Ústavní soud dodává, že byť je třeba respektovat pravidlo o závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze však k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu