ECLI:CZ:US:2019:1.US.2803.19.1
sp. zn. I. ÚS 2803/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jana Darebného, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze, Ledčická 15, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 39/2018-30 ze dne 29. května 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, který výrokem II. nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, přestože vyhověl jeho žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci pokuty za přestupek provozovatele vozidla podle ustanovení §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud napadeným rozsudkem porušil jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že výjimečnost aplikace moderačního práva tak, jak ji §60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.") předpokládá, nebyla v jeho případě dána. Krajský soud nadto stěžovateli nevytvořil procesní prostor, aby se vyjádřil k případnému uplatnění moderačního práva postupem podle §60 odst. 7 s. ř. s. K aplikaci moderačního práva se uchýlil z nepřípustných důvodů, tj. na základě procesního postupu zmocněnce stěžovatele v řízení jiných účastníků, přičemž svůj názor dostatečně neodůvodnil.
3. Krajský soud svým postupem nerespektoval princip rovnosti před zákonem. Podle stěžovatele má postup krajského soudu zřejmě odradit stěžovatele od toho, aby se napříště nechal stejným zmocněncem zastoupit. I kdyby se stěžovatel dopustil ve správním řízení obstrukcí, není možné je posuzovat jako přitěžující okolnost.
4. Stěžovatel dále namítá, že ve věci rozhodovala nikoliv nestranná soudkyně. Podjatost soudkyně JUDr. Věry Šimůnkové plyne z obsahu odůvodnění, které stěžovatel považuje za urážlivé, zejm. z odst. 33 odůvodnění napadeného rozsudku.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti výroku II. rozsudku krajského soudu, proti kterému není přípustný opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k projednání neuvedl nic. Ústavněprávní přesah své stížnosti pak spatřuje ve skutečnosti, že odůvodnění rozsudku krajského soudu v otázce užití moderačního práva v neprospěch stěžovatele je nedostatečné a samotná aplikace institutu v jeho věci je nepřípadná. Nezákonného soudce ve své věci stěžovatel dovozuje z dle jeho názoru nedůstojné formy odůvodnění.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, protože byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018].
10. Krajský soud však nevykročil ústavně relevantním způsobem z procesních pravidel upravujících postup soudu při rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud v ústavní stížností napadeném výroku II. rozsudku krajského soudu neshledal jakékoliv známky svévole (tj. porušení právněstátního principu, že orgány moci veřejné mohou jednat, jen když jim to zákon umožňuje) nebo libovůle (tj. porušení právněstátního principu, že orgány moci veřejné mohou jednat jen v případech, v mezích a způsobem, který zákon stanoví) ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení je založeno na §60 odst. 7 s. ř. s., jenž zakotvuje tzv. moderační právo soudu.
11. Krajský soud se v napadeném rozsudku vyjádřil k okolnostem zvláštního zřetele hodným. Odkázal na používání sofistikované procesní strategie stěžovatele či jeho zmocněnce, jejímž účelem je dosažení zániku odpovědnosti za přestupky v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty. Rovněž uvedl, v čem konkrétně shledává konkrétní jednání stěžovatele, resp. jeho zmocněnce, obstrukčním v nyní projednávané věci. Odkázal na rozsáhlou judikaturu správních soudů, která procesní strategii zvolenou v tomto případě shledává obstrukční (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 203/2014 - 48 ze dne 27. 11. 2014, č. j. 8 As 119/2014 - 34 ze dne 31. 10. 2014 a č. j. 4 As 171/2014 - 26 ze dne 17. 10. 2014).
12. Nic nenaznačuje tomu, že by krajský soud §60 odst. 7 s. ř. s. interpretoval způsobem, který by se jakkoliv odchyloval od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů nebo od závěrů právní doktríny. Ústavní soud rovněž konstatuje, že rozsah a podrobnost odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak vybočuje z mantinelů práva na spravedlivý proces.
13. Důvody podjatosti soudkyně stěžovatel dovozuje z dikce odůvodnění napadeného rozsudku. K tomu Ústavní soud poznamenává, že toto odůvodnění netrpí vadami, které mu stěžovatel vytýká. Obsahem bodu 33 napadeného rozsudku (všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na www.nssoud.cz), je citace dvou rozsudků, přičemž krajský soud k nim toliko konstatoval, že se s právním názorem v nich vyjádřeným zcela ztotožňuje. Ústavní soud neshledává ani ostatní části odůvodnění ke stěžovateli neuctivé či jinak vybočující z mantinelů práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.
14. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatele není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
15. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny ani čl. 36 odst. 1 Listiny, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu