ECLI:CZ:US:2019:1.US.2864.17.1
sp. zn. I. ÚS 2864/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti FCC Dačice, s. r. o., se sídlem U Stadionu 50/V, Dačice, IČ: 19012161, zastoupené JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem Polská 2269/62, Praha 2, proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice č. j. ČIŽP/ 42/IPP/SR01/ 1008980.027/12/CDV ze dne 14. 12. 2012, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí č. j. 125/510/2013, 4952/ENV/13 ze dne 6. 3. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 120/2013-83 ze dne 26. 7. 2016 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 188/2016-40 ze dne 28. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení výše uvedených rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále též "inspekce") a správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Petitem stížnostního návrhu stěžovatelka usilovala rovněž o kasaci rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále též "MŽP") č. j. 1318/510/2011, 96296/ENV/11 ze dne 7. 3. 2012, jímž bylo zrušeno v pořadí první rozhodnutí inspekce ze dne 9. 11. 2011 a věc vrácena k novému projednání. Z kontextu ústavní stížnosti je nicméně zjevné, že stěžovatelka mínila ve skutečnosti napadnout v záhlaví označené rozhodnutí MŽP. Ústavní soud, aniž by vyzýval stěžovatelku k upřesnění ústavní stížnosti, je proto učinil předmětem svého přezkumu, a to namísto petitem specifikovaného rozhodnutí.
Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že rozhodnutím č. j. ČIŽP/42/IPP/SR01/1008980.027/12/CDV ze dne 14. 12. 2012 (jednalo se o v pořadí druhé rozhodnutí, jak bylo shora naznačeno) Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát České Budějovice, uložila stěžovatelce pokutu ve výši 915 000 Kč za správní delikt podle §37 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění účinném do 18. 3. 2013, kterého se stěžovatelka měla dopustit tím, že provozovala zařízení "Skládka odpadů S-OO Borek" v rozporu s podmínkami integrovaného povolení (výrok I.). Vedle toho byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 2 000 Kč za správní delikt dle §66 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (výrok II.).
Na podkladě odvolání stěžovatelky MŽP vydalo dne 6. 3. 2013 rozhodnutí č. j. 125/510/2013, 4952/ENV/13, jímž změnilo rozhodnutí inspekce ve výroku I. tak, že původně uložená pokuta byla snížena na částku 400 000 Kč, dále byl zrušen výrok II. předmětného rozhodnutí a v této části bylo vedené řízení zastaveno. Ve zbytku pak bylo rozhodnutí inspekce potvrzeno.
Posléze podanou žalobu stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 11 A 120/2013-83 ze dne 26. 7. 2016 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl poté i kasační stížnost stěžovatelky, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 188/2016-40 ze dne 28. 6. 2017 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Podle jejího názoru inspekce při ukládání sankce nesprávně uplatnila zásadu kumulativní, kdy výslednou výši pokuty stanovila jako součet "dílčích" pokut za jednotlivá porušení závazných podmínek integrovaného povolení stěžovatelkou, přestože bylo na místě aplikovat zásadu absorpční, tj. pokutu uložit ve výměře, která by odpovídala nejzávažnějšímu z celkového počtu čtyř vytýkaných pochybení. Ostatní orgány veřejné moci, které ve věci rozhodovaly, tzn. MŽP, městský soud a Nejvyšší správní soud, pak následně tento nesprávný postup inspekce aprobovaly. Stěžovatelka dovozovala, že by nemělo být rozlišováno mezi případy, kdy je vedeno společné řízení o dvou správních deliktech dle §37 odst. 2 zákona o integrované prevenci, z nichž každý představuje porušení jedné z podmínek integrovaného povolení, a případy, kdy je vedeno řízení o jediném deliktu, který spočívá v porušení dvou či více podmínek (k čemuž došlo v nyní posuzované věci). Zatímco v prvém z uvedených případů by byla bezpochyby sankce ukládána v souladu se zásadou absorpční, dle právního názoru orgánů veřejné moci vysloveného v nyní projednávané věci by ve druhém případě byla sankce stanovena dle zásady kumulativní. Takový postup považovala stěžovatelka za nespravedlivý a odporující zásadě rovného zacházení, jakož i zásadě, že v případě absence jednoznačných pravidel je třeba zvolit řešení, které je ve vztahu k účastníkovi správního řízení nejmírnější. Stěžovatelka zdůraznila, že s touto její argumentací, kterou obsáhle rozvedla v kasační stížnosti a především v doplňujícím podání ze dne 25. 8. 2016, se Nejvyšší správní soud vůbec nevypořádal a porušil tak její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vychází z nesprávné premisy, že v jejím případě byla při ukládání sankce uplatněna zásada kumulativní. K tomuto přesvědčení jí zřejmě vedlo odůvodnění napadeného rozhodnutí inspekce, která, aby demonstrovala míru závažnosti jednotlivých zjištěných porušení podmínek integrovaného povolení, k těmto přiřadila konkrétní částky (nejvyšší činila 850 000 Kč), jež ve svém souhrnu představovaly výslednou sankci. Jak již ovšem upozornil Nejvyšší správní soud (srov. bod 26 jeho rozsudku), rozhodnutí inspekce bylo následně změněno rozhodnutím MŽP, které nahradilo původní odůvodnění svým vlastním, v němž již sporný "výpočet" obsažen nebyl. Ústavní soud tedy již jen z tohoto důvodu nepovažuje námitky vznesené stěžovatelkou za přiléhavé, neboť rozhodnutí, z nějž primárně vycházejí, bylo změněno, a konečné odůvodnění výše uložené sankce bylo odlišné.
Ústavní soud dále poznamenává, že je-li při kontrole zjištěno porušení několika podmínek integrovaného povolení, hodnocených jako jeden správní delikt, je správní orgán pochopitelně v rámci ukládání sankce k tomuto oprávněn přihlédnout a uložit pokutu vyšší, než kdyby došlo k porušení podmínky jediné. Stejným způsobem by bylo postupováno i v situaci, na niž poukazovala stěžovatelka, kdy by docházelo k projednání několika přestupků ve společném řízení, z nichž každý by spočíval v porušení jedné z podmínek integrovaného povolení. I za těchto okolností by byl správní orgán při ukládání sankce oprávněn zohlednit, že se účastník řízení dopustil více přestupků. Samozřejmě platí, že v obou zmíněných příkladech by výše sankce za veškerá zjištěná porušení podmínek neměla přesáhnout horní hranici, která je zakotvena v §37 zákona o integrované prevenci, což je v prvém případě důsledkem toho, že je ukládána sankce za jediný správní delikt, ve druhém pak jde o důsledek uplatnění absorpční zásady. Co do konečného výsledku jsou tedy obě varianty rovnocenné.
Stran námitky stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud část její argumentace pominul, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, v níž se vyjadřoval k požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako nedílné součásti práva na spravedlivý proces. Opakovaně přitom zdůraznil, že "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201) či sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu pod aspektem naznačených kautel obstojí, neboť z jeho odůvodnění jsou důvody, pro něž kasační stížnost zamítl, dostatečně zřejmé a skutečnost, že výslovně nereagoval na stěžovatelkou předestřené situační příklady, protiústavnost jeho rozhodnutí nezakládá.
Z hlediska hodnocení ústavnosti postupu správních orgánů, resp. správních soudů, v nyní projednávané věci bylo rozhodné, že sankce byla vyměřena v zákonném rozmezí stanoveném pro příslušný správní delikt a její výše byla logickým a srozumitelným způsobem odůvodněna. Za těchto okolností nebyl dán prostor pro zásah Ústavního soudu, jemuž dále nepříslušelo úvahy správních orgánů, resp. správních soudů, jakkoliv přehodnocovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu