ECLI:CZ:US:2019:1.US.2869.19.1
sp. zn. I. ÚS 2869/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. P., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec, Vysoká 149/4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 14. 8. 2019 č. j. 31 To 325/2019-599 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 7. 2019 č. j. 1 T 63/2019-584, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Liberci (dále jen "soud prvního stupně"), kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu, jakož i o nepřijetí záruky nahrazující vazbu, písemného slibu stěžovatele, nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka a o nepřijetí peněžité záruky. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "stížnostní soud"), jímž bylo zrušeno uvedené usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel podle §72 odst. 3 trestního řádu ponechává z téhož zákonného důvodu ve vazbě.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že obžaloba na něj byla podána dne 27. 6. 2019, tudíž o jeho ponechání ve vazbě mělo být podle §72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto nejpozději dne 27. 7. 2019. Namítá, že soud prvního stupně sice o vazbě rozhodl před uplynutím této lhůty, avšak v jeho rozhodnutí zcela absentovala aplikace ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu. Toto ustanovení aplikoval až stížnostní soud, ovšem ten rozhodl až 14. 8. 2019, tedy 18 dnů po uplynutí uvedené zákonné lhůty. Má za to, že v této době již nebylo možné o ponechání ve vazbě podle §72 odst. 3 trestního řádu rozhodnout. Uvedeným postupem podle něj navíc stížnostní soud porušil zákaz změny k horšímu vyplývající z §150 odst. 1 trestního řádu, neboť svým rozhodnutím zhoršil postavení stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že se stížnostní soud nezabýval jeho stížností v celém rozsahu, neboť nijak nerozhodl o stížnosti proti výrokům o nepřijetí prostředků nahrazujících vazbu. Upozorňuje na skutečnost, že ani soud prvního stupně, ani soud stížnostní nerozhodl o jeho návrhu na nahrazení vazby elektronickou kontrolou podle §73 odst. 4 trestního řádu. Napadené usnesení stížnostního soudu nebylo podle stěžovatele dostatečně konkrétním způsobem odůvodněno, neboť se nezabýval ani otázkou náhrady vazby jiným opatřením, ani se nevypořádal s otázkou proporcionality mezi zájmem na ochraně společnosti na straně jedné a nutností omezení svobody stěžovatele na straně druhé. Stížnostní soud se podle jeho názoru nevypořádal se všemi důvody, které měly v jeho případě zakládat nedůvodnost vazby a na které ve své stížnosti upozorňoval.
Stěžovatel brojí proti tomu, že v jeho případě v rozporu se zákonem stížnostní soud nerozhodoval ve vazebním zasedání. Dovozuje to z toho, že ve své stížnosti uváděl nové okolnosti, tudíž s ohledem na znění §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu měl nárok na konání vazebního zasedání. Nezákonnost rozhodování stížnostního soudu bez konání vazebního zasedání podle něj vyplývá i z §73d odst. 2 trestního řádu, neboť stížností soud o vazbě "znovu rozhodl" ve smyslu citovaného ustanovení. Stížnostní soud podle stěžovatele nehodnotil důvodnost trestního stíhání, tedy jednu z podmínek uvalení vazby vyplývající z §67 trestního řádu.
Stěžovatel konečně namítá, že v jeho věci při vydání usnesení soudu prvního stupně nerozhodoval zákonný soudce, kterým byla závazným způsobem určena JUDr. Blanka Škrétová. Podle něj z rozvrhu práce Okresního soudu v Liberci vyplývá, že předseda senátu Mgr. Jan Bělocký není jeho zákonným soudcem, neboť objektivně nebyl dán důvod pro změnu zákonného soudce a vazební zasedání i hlavní líčení nařídila právě JUDr. Blanka Škrétová. Napadeného usnesení stížnostního soudu pak podle stěžovatele bylo vydáno jako samostatné rozhodnutí předsedy senátu, nikoliv soudu, tj. celého senátu.
Soud prvního stupně ve svém vyjádření uvedl, že ve vazebním zasedání konaném dne 19. 7. 2019 bylo rozhodnuto zastupujícím předsedou senátu Mgr. Bělockým, neboť předsedkyně senátu řádně čerpala dovolenou. Ve zbytku vyjádření rekapituloval obsah svého napadeného rozhodnutí a uvedl další termíny, na něž bylo odročeno konání hlavního líčení.
Stížnostní soud ve svém vyjádření uvedl, že byť soud prvního stupně vadně užil ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu, bez pochybností se jednalo o rozhodnutí podle §72 odst. 3 trestního řádu, přičemž i v odůvodnění usnesení tohoto soudu je toto ustanovení citováno. Ve věci rozhodoval zákonný soudce a ve spisu je založen důvod nepřítomnosti JUDr. Škrétové, jakož i skutečnost, že Mgr. Jan Bělocký rozhodoval jako zástup, a to v souladu s rozvrhem práce Okresního soudu v Liberci. Za nedůvodnou považuje námitku stěžovatele, že nebyl vyčerpán celý obsah podané stížnosti, neboť jeho usnesením byla zrušena pouze část napadeného usnesení soudu prvního stupně a ostatní výroky byly nezměněny, což je výslovně uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení. Má za to, že ohledně důvodů vazby, možností její náhrady a důvodnosti trestního stíhání stěžovatel opakuje námitky, které uváděl již v rámci stížnostního řízení a soud se s nimi vypořádal. Nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že stížnostní soud měl rozhodovat ve vazebním zasedání, a odkazuje na ustanovení §73d, §147 a násl. a §240 a násl. trestního řádu. V této souvislosti zdůrazňuje, že se stěžovatel k trvání vazby vyjadřoval u vazebního zasedání dne 19. 7. 2019 a stížnostní soud rozhodoval po méně než měsíci dne 14. 8. 2019.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). O porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze hovořit jen tehdy, dopustí-li se trestní soudy svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v jejich rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 či I. ÚS 3523/11). Uvedené je třeba vztahovat též k rozhodování trestních soudů o vazbě podle §67 a násl. trestního řádu (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že v jeho věci došlo k porušení ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu, podle něhož je soud povinen nejpozději do 30 dnů od dne, kdy u něj byla podána obžaloba proti obviněnému, který je ve vazbě, rozhodnout o dalším trvání vazby. V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením dne 19. 7. 2019 o dalším trvání vazby stěžovatele. Státní zástupce přitom podal k tomuto soudu obžalobu na stěžovatele dne 27. 6. 2019. Je tedy nepochybné, že soud prvního stupně rozhodl v zákonné třicetidenní lhůtě předepsané ustanovením §72 odst. 3 trestního řádu.
Na tento závěr nemůže mít žádný relevantní vliv skutečnost, že soud prvního stupně ve výroku napadeného usnesení neuvedl výslovně, že rozhoduje právě na základě §72 odst. 3 trestního řádu. Tuto formální vadu napravil napadeným usnesením stížnostní soud. Tento (zhojený) nedostatek nemůže nic změnit na tom, že soud reálně rozhodl o dalším trvání vazby v zákonné lhůtě a tedy nebylo nijak zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Soud prvního stupně ostatně v odůvodnění napadeného usnesení (srov. č. l. 2) výslovně uvedl, že lhůta 30 dnů od podání obžaloby byla zachována.
V návaznosti na to Ústavní soud hodnotí jako neopodstatněnou i námitku stěžovatele, že stížnostní soud porušil pravidlo vyplývající z §150 odst. 1 trestního řádu, tedy zákaz reformationis in peius. Soud pouze změnil tu část napadeného usnesení soudu prvního stupně, kterou bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to tak, že bylo doplněno právě ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu, podle něhož toto rozhodnutí bylo vydáno. Jednalo se tedy toliko o formální precizaci rozhodnutí o ponechání ve vazbě, reálně nebylo postavení stěžovatele nijak zhoršeno, tudíž nemohlo dojít ani k porušení zákazu reformationis in peius.
Jestliže trestní soudy do výroku napadených rozhodnutí nezahrnuly výslovně otázku nahrazení vazby tzv. elektronickým monitoringem podle §73 odst. 4 trestního řádu, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout. Elektronická kontrola plnění povinností ve smyslu citovaného ustanovení totiž nepředstavuje samostatný prostředek nahrazující vazbu, ale pouze jím může být doplněno některé z opatření nahrazujících vazbu podle §73 odst. 1 trestního řádu. Stížnostní soud se navíc otázkou možného elektronického monitoringu zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal s tím, proč ani tímto způsobem nelze v posuzovaném případě nahradit vazbu (srov. č. l. 4).
Ústavní soud v posuzované věci neshledal porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Jestliže v daném případě rozhodoval u soudu prvního stupně zastupující předseda senátu Mgr. Jan Bělocký, stalo se tak plně v souladu s rozvrhem práce. Tvrdí-li stěžovatel, že pro změnu zákonného soudce (kterým původně podle rozvrhu práce byla JUDr. Blanka Škrétová) nebyl dán objektivní důvod, nijak toto tvrzení nevysvětluje. Podle vyjádření soudu prvního stupně přitom předsedkyně senátu (tj. JUDr. Škrétová) řádně čerpala dovolenou. Podle rozvrhu práce pro rok 2019 pak první zástup za JUDr. Škrétovou připadá právě na Mgr. Bělockého. Jestliže tedy Mgr. Bělocký zastupoval JUDr. Škrétovou po dobu její dovolené a rozhodl ve věci stěžovatele o dalším trvání vazby, byl právě Mgr. Bělocký zákonným soudcem stěžovatele řádně a předvídatelným způsobem určeným rozvrhem práce.
Pochybení neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozhodnutí stížnostního soudu. Předně je třeba uvést, že uvedené rozhodnutí nebylo vydáno jako samostatné rozhodnutí předsedy senátu, jak tvrdí stěžovatel. Z protokolu o neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 vyplývá, že tomuto neveřejnému zasedání byli kromě předsedkyně senátu Mgr. Gabriely Pudilové přítomni i soudci Mgr. Lukáš Korpas a JUDr. Dagmar Šídová. Stížnostní soud tedy v souladu se zákonem rozhodoval v senátě.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že stížnostní soud zkrátil jeho práva tím, když rozhodoval v neveřejném zasedání a nikoli ve veřejném zasedání. Z ustanovení §73d odst. 3 trestního řádu vyplývá, že vazební zasedání (resp. veřejné zasedání v případě rozhodování o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby) se koná mj. tehdy, když o to obviněný výslovně požádá, přičemž podle druhé věty uvedeného ustanovení ovšem vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, je-li naplněn některý z předpokladů uvedených v §73d odst. 3 písm. a) až d) trestního řádu.
Podle §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu se tak vazební zasedání nemusí konat, byl-li obviněný slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Jak vyplývá z napadeného usnesení soudu prvního stupně, vazební zasedání před tímto soudem, na němž stěžovatel vypovídal, se konalo dne 19. 7. 2019. Stížnostní soud rozhodl napadeným usnesením o stížnosti stěžovatele dne 14. 8. 2019. Je tedy zřejmé, že stížnostní soud rozhodoval ještě před tím, než uplynula doba šesti týdnů od posledního vazebního zasedání, na němž byl stěžovatel slyšen, tedy že byl naplněn důvod pro nekonání vazebního zasedání předpokládaný ustanovením §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1051/17 nebo III. ÚS 32/19). Aplikace ustanovení §73d odst. 2 trestního řádu, kterou prosazuje stěžovatel, v daném případě nepřipadala v úvahu, neboť trestní soudy nerozhodovaly o vzetí do vazby, ale o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel sice tvrdí, že ve své stížnosti uvedl nové okolnosti, avšak tvrzení nijak nekonkretizuje, tj. nezmiňuje žádné konkrétní okolnosti, které měl v podané stížnosti uvádět a které považuje za nové ve smyslu §§73d odst. 3 písm. b) trestního řádu. Ani z přepisu argumentace, kterou stěžovatel uváděl ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, zahrnutém do odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu, nevyplývá žádná konkrétní nová okolnost, se kterou by trestní soudy při předchozím rozhodování o vazbě nebyly seznámeny. Ze samotné skutečnosti, že stížnostní soud rozhodl obsahově stejně, jako soud prvního stupně, pak vyplývá, že podle tohoto soudu stěžovatelem uváděné skutečnosti nemohly vést ke změně rozhodnutí o vazbě.
Ústavní soud konečně se stěžovatelem nesouhlasí ani v tom, že se stížnostní soud nezabýval jeho stížností v celém rozsahu. Výrok napadeného usnesení je formulován tak, že se podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního řádu ruší napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o ponechání obžalovaného (stěžovatele) vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu, přičemž znovu bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě ze stejného důvodu, a to za výslovného použití §72 odst. 3 trestního řádu. Z této formulace je zřejmé, že ostatní části napadeného usnesení soudu prvního stupně nebyly dotčeny. Vyplývá to ostatně i z uvedeného odkazu stížnostního soudu na §149 odst. 3 trestního řádu, podle kterého je-li vadná jen část napadeného usnesení a lze-li ji oddělit od ostatních, omezí nadřízený orgán své rozhodnutí podle §149 odst. 1 trestního řádu (tj. rozhodnutí o zrušení napadeného usnesení) jen na onu část. V neposlední řadě lze poukázat na závěr napadeného usnesení stížnostního soudu, kde výslovně uvedl, že zrušil výhradně uvedený vadný výrok o ponechání stěžovatele ve vazbě a jinak zůstalo napadené usnesení nezměněno.
Stížnostní soud se v napadeném usnesení důsledně vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a své závěry důsledně odůvodnil. Zabýval se mj. jak důvodností trestního stíhání, které je proti stěžovateli vedeno (srov. č. l. 3-4), tak i možnostmi nahrazení vazby, včetně nahrazení vazby elektronickým monitoringem (viz výše). Z odůvodnění napadeného usnesení tohoto soudu je rovněž dostatečně zřejmé, z jakých důvodů v posuzovaném případě převážila potřeba omezení osobní svobody stěžovatele. Poukázat lze v tomto směru zejména na závažnost důvodů, z nichž trestní soudy dovodily existenci důvodů předstižné vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu (srov. např. č. l. 4 usnesení stížnostního soudu, jakož i č. l. 2-3 usnesení soudu prvního stupně). Stěžovateli tedy nelze dát za pravdu ani ve vztahu k námitkám směřujícím proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu