ECLI:CZ:US:2019:1.US.2880.18.1
sp. zn. I. ÚS 2880/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti FINANCE BULLDOG s.r.o., se sídlem Svatovítské náměstí 1977, 393 01 Pelhřimov, zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, 381 01 Český Krumlov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 63/2018-44 ze dne 14. 6. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Af 74/2014-55 ze dne 31. 1. 2018, rozhodnutí Bankovní rady České národní banky č. j. 2014/34828/CNB/110 ze dne 4. 9. 2014 a rozhodnutí České národní banky č. j. 2014/8345/570 ze dne 20. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím České národní banky byla stěžovatelka shledána vinnou porušením ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZPP"). K porušení zákona mělo dojít tím, že stěžovatelka dne 28. 11. 2010 zprostředkovala 20 osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům a umístěným v Ústavu sociální péče Lidmaň uzavření smluv o penzijním připojištění u AEGON Penzijního fondu, a. s., aniž by byla zohlednila jejich specifickou situaci, zejména nepostupovala v nejlepším zájmu těchto osob tím, že doporučovala investice, které pro tyto osoby nebyly výhodné a které naopak stěžovatelce zajišťovaly vysoké příjmy (skrze provize vyplácené Penzijním fondem). Za tento správní delikt byla stěžovatelce podle §43b odst. 7 ZPP uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Rozhodnutí České národní banky napadla stěžovatelka rozkladem, který Bankovní rada České národní banky v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Posledně uvedené rozhodnutí rozkladového orgánu napadla stěžovatelka žalobou, již Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že ve smyslu §57 odst. 3 správního řádu byla Česká národní banka (dále též "ČNB") vázána rozhodnutími Okresního soudu v Pelhřimově jako soudu opatrovnického, kterými byly schváleny sjednané smlouvy pro opatrovance jako výhodné. Opatrovnický soud se dle ní jednotlivými smlouvami detailně zabýval a při jednání řešil konkrétní situaci konkrétního člověka. ČNB však tyto rozsudky ignorovala a na dokazování ke konkrétní situaci konkrétního člověka zcela rezignovala. Obdobně ČNB dle názoru stěžovatelky zcela ignorovala i skutečnost, že o téže věci bylo vedeno trestní řízení, které bylo odloženo. V dalších námitkách stěžovatelka rozporuje hodnocení znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu, poukazujíc zvláště na absenci objektivní stránky deliktu i absenci společenské škodlivosti jednání. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve uvádí, že stěžovatelka se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení toliko prvostupňového rozhodnutí ČNB, nicméně z jejího obsahu je patrné, že ve skutečnosti napadá všechna v záhlaví označená rozhodnutí, včetně soudních. Tomu Ústavní soud také přizpůsobil rozsah svého přezkumu.
S argumentací stěžovatelky se dle názoru Ústavního soudu zejména Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ohledně stěžovatelkou namítaného nepřihlédnutí ČNB k rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově jako soudu opatrovnického již kasační soud uvedl, že předmětem řízení u opatrovnického soudu nebylo jednání stěžovatele při zprostředkování předmětných smluv a jeho dopady do povinností zakotvených ZPP, ale otázka, zda je v zájmu opatrovaných osob uzavřít smlouvy o penzijním připojištění s možností získat po 36 měsících invalidní penzi. Ústavní soud k tomu uvádí, že ČNB primárně nerozhodovala o právech zájemců uzavřít smlouvu o penzijním připojištění, ale právě o povinnostech stěžovatelky postupovat vůči těmto osobám s odbornou péčí. Rovněž městský soud poukázal na to, že opatrovnický soud shledal za výhodné pro opatrovance uzavřít smlouvy o penzijním připojištění s možností získat po 36 měsících invalidní penzi. Stěžovatelka byla ovšem postižena za jednání, při němž dvaceti klientům rozpočítala příspěvky pouze na 12 měsíců, a nikoliv na 36 měsíců, což by jinak pro ně bylo podstatně a zjevně výhodnější. Tvrzení stěžovatelky o posouzení výhodnosti smluv opatrovnickým soudem proto nemůže obstát už z tohoto důvodu, neboť ve skutečnosti zmíněný soud vycházel z jiných podmínek, než jaké byly posléze ve skutečnosti sjednány.
K námitce stěžovatelky, že ČNB nepřihlédla ani k tomu, že o téže věci bylo vedeno trestní řízení, které bylo odloženo, nemůže Ústavní soud přihlédnout již proto, že ji stěžovatelka, jak plyne z obsahu napadených rozsudků, neuplatnila v řízení před správními soudy, resp. netvrdí, že by se snad soudy s takovou námitkou opomněly vypořádat. Stěžovatelka tedy nevyužila procesní prostor, který se jí v daném řízení naskytl k ochraně svých práv. Nadto by taková námitka byla beztak lichá. Odložení věci ze strany orgánů činných v trestním řízení není rozhodnutím o (ne)vině (a trestu), takovým může být jen pravomocný rozsudek trestního soudu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Stěžovatelčin odkaz na ustanovení §57 odst. 3 správního řádu je proto nepřípadný. Krom toho trestní řízení, na něž stěžovatelka odkazuje, nebylo vedeno proti ní, ale jejímu jednateli, tedy subjektu odlišnému.
Ve zbývající části svých výhrad stěžovatelka pouze opakuje svoji argumentaci uplatněnou v řízení před soudy, aniž by na jejich vypořádání adekvátním způsobem reagovala. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na pečlivá rozhodnutí jak Městského soudu v Praze, tak i Nejvyššího správního soudu, ať se jedná o neprovedení výslechů klientů a důkazu klientskými kartami (bod 14 rozsudku NSS, 3. okruh vypořádání námitek v rozsudku MS na str. 12) či hodnocení znaků skutkové podstaty daného správního deliktu (body 19 - 23 rozsudku NSS, první okruh vypořádání námitek v rozsudku MS na str. 8 - 10). Odůvodnění správních soudů jsou přesvědčivá a neplyne z nich žádný exces či zjevná nespravedlnost, které by si žádaly ingerenci Ústavního soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu