ECLI:CZ:US:2019:1.US.2881.19.1
sp. zn. I. ÚS 2881/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. P., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Hanou Maškovou, advokátkou se sídlem Jihlava, Nad Jihlávkou 5064/6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2019 č. j. 9 To 322/2019-26 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 7. 2019 č. j. 33 Nt 214/2019-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Jihlavě, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že byl zkrácen na svých právech tím, že neměl možnost být přítomen na veřejném zasedání o své stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby. Poukazuje na §74 trestního řádu, podle kterého se na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě obdobně užije ustanovení o vazebním zasedání (§73d až §73g trestního řádu), jakož i na §73d odst. 3 trestního řádu, podle něhož se vazební zasedání koná mj. tehdy, jestliže o to obviněný výslovně požádá. S odkazem na judikaturu vyjadřuje přesvědčení, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") pochybil tím, když jej vůbec neinformoval, že bude rozhodovat o jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, čímž mu znemožnil požádat o konání veřejného zasedání. Krajský soud pak podle stěžovatele nijak nezdůvodnil, proč nerozhodoval ve veřejném zasedání. Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud řádně nevypořádal s jeho námitkami obsaženými ve stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby. Připomíná, že již v rámci vazebního zasedání konaného dne 17. 7. 2019 opakovaně poukazoval na to, že k zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby došlo až necelé dva měsíce po spáchání stíhaného skutku, přičemž se v této době ničeho nedopustil, z čehož dovozuje, že neexistují důvody k obavám z pokračování v trestné činnosti. Uvádí, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") existenci vazebního důvodu odůvodnil pouze jeho majetkovými poměry, přestože není trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, a soustředil se především na odůvodnění důvodnosti samotného trestního stíhání, přičemž toto pochybení nenapravil ani krajský soud.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud zkrátil jeho práva tím, když rozhodoval v neveřejném zasedání a neinformoval stěžovatele, že bude o jeho stížnosti rozhodovat, takže stěžovatel neměl možnost požádat o konání veřejného zasedání. Jestliže totiž stěžovatel tento svůj názor dovozuje primárně z ustanovení §73d odst. 2 trestního řádu, z něhož vyplývá, že vazební zasedání (resp. veřejné zasedání v případě rozhodování o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby) se koná mj. tehdy, když o to obviněný výslovně požádá, přehlíží druhou větu uvedeného ustanovení. Z ní vyplývá, že vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, je-li naplněn některý z předpokladů uvedených v §73d odst. 3 písm. a) až d) trestního řádu.
Podle §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu se tak vazební zasedání nemusí konat, byl-li obviněný slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Jak vyplývá z napadeného usnesení okresního soudu, vazební zasedání, na němž stěžovatel vypovídal, se konalo dne 17. 7. 2019. Krajský soud rozhodl napadeným usnesením o stížnosti stěžovatele dne 15. 8. 2019. Je tedy zřejmé, že krajský soud rozhodoval ještě před tím, než uplynula doba šesti týdnů od posledního vazebního zasedání, na němž byl stěžovatel slyšen, tedy že byl naplněn důvod pro nekonání vazebního zasedání předpokládaný ustanovením §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1051/17 nebo III. ÚS 32/19).
Za dané situace, kdy ze zákona vyplývala možnost rozhodovat bez konání veřejného zasedání, nebyl krajský soud povinen stěžovatele informovat, že bude rozhodovat o jeho vazbě. Přehlížet samozřejmě navíc nelze ani skutečnost, že k rozhodování krajského soudu o vazbě dal podnět sám stěžovatel podáním stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu. Nic mu tím pádem nebránilo, aby přímo v této stížnosti, popř. bezprostředně poté, požádal krajský soud o konání veřejného zasedání.
Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že krajský soud v napadeném usnesení neodůvodnil, proč rozhodoval v neveřejném zasedání, neboť v něm absentuje jakýkoli odkaz na výše citované ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu. Z odůvodnění tohoto usnesení, jež zahrnuje i přepis argumentace stěžovatele obsažené v jím podané stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu, je však patrné, že stěžovatel v této stížnosti neuváděl žádné okolnosti podstatné pro rozhodování o vazbě, které by bylo možno považovat za nové. Dlužno navíc dodat, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, jaké konkrétní nové okolnosti považoval za potřebné osobně prezentovat před stížnostním soudem. Výše uvedený nedostatek odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu tedy nemohl reálně představovat zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
Za neopodstatněné považuje Ústavní soud též námitky týkající se odůvodnění závěru trestních soudů o existenci důvodu předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že existence tohoto vazebního důvodu byla odůvodněna pouze jeho majetkovými poměry. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení na č. l. 2-3 uvedl důležité skutečnosti svědčící o způsobu života stěžovatele v nedávné minulosti i v současnosti. Jelikož o vzetí do vazby bylo nyní rozhodnuto v rámci trestního stíhání pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, zásadní význam lze v tomto směru přikládat tomu, že stěžovatel byl již trestán nejen pro majetkovou trestnou činnost, ale také pro skutky násilného charakteru. Skutku, pro nějž je stíhán, se navíc dopustil pouhé čtyři dny poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek v jiné trestní věci, v níž byl odsouzen právě pro trestnou činnost násilného charakteru. Okresní soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel pravidelně užívá drogy, a dospěl k závěru, že se jeho agresivita zvyšuje. Stejným způsobem hodnotil uvedené skutečnosti i krajský soud, který navíc reagoval na námitky stěžovatele. Poukázal mj. na to, že pokud se stěžovatel vyvaroval další trestné činnosti v přibližně dvouměsíčním období mezi svým propuštěním ze zadržení a vzetím do vazby, nemůže to mít zásadní vliv na důvodnost obav z opětovného páchání trestné činnosti.
Ústavní soud konstatuje, že uvedené důvody, na základě nichž trestní soudy v posuzované věci dovodily existenci důvodů předstižné vazby, považuje za racionální a odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečné. Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu