ECLI:CZ:US:2019:1.US.2900.18.1
sp. zn. I. ÚS 2900/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jessenia a. s., IČO 26752051, sídlem v Praze, Okruhová 1135/44, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2018-39 ze dne 15. června 2018 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 A 156/2017-31 ze dne 21. prosince 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení Ministerstva pro místní rozvoj, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před správními soudy domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu, který spatřovala ve vydání výzvy vedlejšího účastníka řízení k předkládání žádostí o podporu z Integrovaného regionálního operačního programu Kybernetická bezpečnost. Nezákonnost stěžovatelka spatřovala ve vydání a trvání výzvy vůči diskriminačně vymezenému okruhu oprávněných žadatelů o dotace.
2. Městský soud v Praze žalobu odmítl, že výzva není nijak způsobilá zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, která navíc může žádost o dotaci podat a případně se bránit proti neposkytnutí dotace. Následnou kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zamítl.
3. Proti rozhodnutím správních soudů stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva spatřoval jednak odepření přezkumu napadeného zásahu, jednak v rozporné judikatuře správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu, ohledně posuzování nezákonných zásahů ve smyslu §82 soudního řádu správního. Stěžovatelka stručně řečeno vycházela z toho, že právní názor o nemožnosti posuzovat zákonnost výzvy jako zásahu orgánu veřejné moci zbavuje stěžovatele efektivní ochrany při diskriminačním rozdělování veřejných prostředků; řešení prostřednictvím podání žádosti o dotaci přes podmínky výzvy je nákladné a zjevně nepovede k úspěchu. Posouzení toho, zda výzva může být nezákonným zásahem ve smyslu §82 soudního řádu správního, pak neodpovídá širšímu pojetí, které bylo zaujato v řadě jiných věcí. Rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu značně nekonsistentní. Porušení svých práv pak stěžovatelka spatřovala i v tom, že ve věci podala vyjádření, kterým rozporovala závěry Nejvyššího správního soudu v jiných jejích věcech, které rozhodl nedlouho před tím. Na toto její vyjádření Nejvyšší správní soud nijak nereagoval, přestože ve věci rozhodnutí doručoval až poté.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Shodně koncipovanými ústavními stížnostmi stěžovatelky v obdobných věcech se Ústavní soud již zabýval: odmítl je pro zjevnou neopodstatněnost usneseními sp. zn. II. ÚS 2575/2018 ze dne 21. 1. 2019 a sp. zn. II. ÚS 2591/18 ze dne 19. března 2019. V nich dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky zjevně nebyla porušena právními závěry, které správní soudy zaujaly. Jakkoliv není Ústavní soud závěry těchto usnesení formálně vázán (§23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal důvod se od nich odchýlit. Jelikož jsou konkrétní rozhodovací důvody stěžovatelce známy, postačí na ně pro stručnost odkázat (srov. ostatně požadavek §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad jejich rámec lze pouze uvést, že ze samotné argumentace stěžovatelky plyne, že údajně opomenuté vyjádření podala 18. června 2018, Nejvyšší správní soud však rozhodl již 15. června 2018 a téhož dne rozsudek vyhlásil vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu. V době doručení vyjádření stěžovatelky tedy byl svým rozhodnutím vázán (§49 odst. 10 soudního řádu správního) a nemohl jej dodatečně zohledňovat při vypracování (spíše finální redakci) písemného vyhotovení. Takovým postupem nebylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu