ECLI:CZ:US:2019:1.US.2936.19.1
sp. zn. I. ÚS 2936/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/7, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 31 C 207/2012-135 ze dne 17. března 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 248/2016-167 ze dne 26. ledna 2017, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3067/2017-190 ze dne 12. června 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 31 C 207/2012-135 ze dne 17. března 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 248/2016-167 ze dne 26. ledna 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3067/2017-190 ze dne 12. června 2019. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. V projednávané věci se stěžovatel domáhal konstatování porušení práva na ochranu osobnosti a informační sebeurčení, uložení povinnosti žalované (České republice - Ministerstvo financí) písemně se mu omluvit a zničit jím specifikované listiny a konečně se domáhal i zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v neoprávněném nakládání s jeho osobními údaji uloženými na listinách datovaných roky 1995 a 1999, čímž mělo dojít k porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců Finančního úřadu pro Prahu 5.
3. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil skutečnost, zda stěžovatel v dovolání ani nevymezil důvod přípustnosti, nebo zda je naopak řádně vymezil, a Nejvyšší soud se měl jeho dovoláním meritorně či alespoň kvazimeritorně zabývat. Stěžovatel v této souvislosti připomněl judikaturu, podle níž nemůže být stěžovatel sankcionován odlišností svého právního názoru tak, že bude jeho dovolání odmítnuto pro vady (pro nevymezení přípustnosti).
4. Dále stěžovatel namítá, že lze porušení práva na zákonného soudce spatřovat v tom, že obecné soudy se v této věci (a rovněž Vrchní soud v Praze, v minulosti posuzující otázku věcné příslušnosti), nikterak nevypořádaly s jím uvedenými námitkami a právně věc posoudily pouze podle žalobního petitu, ačkoliv ten je podřaditelný i pod í §11 až §13 občanského zákoníku (navíc stěžovatel připomíná, že věc je vymezena nikoliv pouze žalobním petitem, ale okruhem účastníků, vylíčeným skutkem či žalobním návrhem). V důsledku toho došlo k nesprávnému stanovení věcné příslušnosti soudu a porušením práva stěžovatele na zákonného soudce, a to od samého počátku řízení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí (a podaného dovolání) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Co se týče namítaného pochybení Nejvyššího soudu, podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2500/17 ze dne 17. 10. 2017 (N 193/87 SbNU 189) skutečně platí, že pokud se dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel totiž nemůže být "sankcionován" odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti.
9. Důsledkem stěžovatelem tvrzeného pochybení by tak bylo odepření instančního přezkumu Nejvyšším soudem, resp. stěžovatelova práva na přístup k soudu. Ústavní soud však po seznámení se s napadeným rozhodnutím konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo. Nejvyšší soud poměrně rozsáhle stěžovatelovo dovolání, jež si Ústavní soud rovněž vyžádal, vypořádal.
10. Námitku stěžovatele, že odvolací soud měl správně žalobní nárok posuzovat v souladu s judikaturou podle právní úpravy ochrany osobnosti zakotvené v §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vypořádal v odstavci 13 napadeného rozhodnutí tak, že se odvolací soud od ustálené praxe ve skutečnosti neodchýlil. Následně se stěžovateli pokusil rozsáhle osvětlit, jakými právními důvody je stávající judikatorní praxe vedena a odkázal přitom na podstatná rozhodnutí k uvedené otázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011; a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012).
11. V následujících částech rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že stěžovatel ve zbytku namítal převážně otázky navazující. Jelikož nepřisvědčil stěžovatelovu právnímu názoru, ani navazující námitky nemohly vést k vyhovění. Například v odstavci 15 napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí: "Byť dovolatel označuje judikaturu dovolacího soudu, z níž má vyplývat závěr, že po dobu, kdy neoprávněný zásah do osobnostních práv trvá, se nárok nepromlčuje, pomíjí, že odvolací soud zásah jako trvající zcela nepochybně neposuzoval, když jeho právní posouzení vychází ze skutkového stavu, podle něhož k tvrzenému protiprávnímu jednání mělo dojít v letech 1995 a 1999 a nemajetková újma měla žalobci vzniknout dne 12. 1. 2012, kdy se o uvedených skutečnostech dozvěděl, a měla spočívat v tom, že se skutečnostmi, uvedenými v těchto listinách, cítil dotčen. Ani na vyřešení této otázky tak napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel." I ze zbytku usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že námitka, že stěžovatelovi byla odepřena instance pro vady dovolání, se nezakládá na skutečnosti.
12. Ústavní soud podotýká, že ani ostatní stěžovatelova tvrzení v ústavní stížnosti nebyla s to zpochybnit věcné závěry obecných soudů. V míře obecnosti stěžovatelových námitek tak Ústavní soud toliko uzavírá, že se s jejich posouzením věci ztotožňuje.
13. Stěžovatel dále namítal věcnou nepříslušnost obecných soudů, o níž již jednou Vrchní soud v Praze rozhodoval usnesením ze dne 25. 3. 2015, č. j. Ncp 2293/2014-96 (ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2015, č. j. Ncp 2293/2014-100). Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 2193/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 183/58 SbNU 605) přitom platí: "bude-li rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, nejenže se nestane ze soudu věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce."
14. Co se týče formulované námitky nezákonného soudce, stěžovatelovi se již dostalo odpovědi v usnesení tohoto soudu sp. zn. II. ÚS 3312/15 ze dne 19. 1. 2016, kde tento soud v jeho věci konstatoval, že: "je z napadeného usnesení zřejmé, že vrchní soud alespoň v krátkosti odůvodnil, z jakého důvodu jsou k projednání jeho žaloby příslušné okresní soudy. Takto přitom napadené rozhodnutí splňuje požadavky, které jsou na rozhodnutí o určení věcné příslušnosti kladeny v judikatuře Ústavního soudu" a odkázal přitom na nález sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455) nebo nález sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. 12. 2011 (N 216/63 SbNU 479), srov. nález sp. zn. II. ÚS 148/13 ze dne 4. 3. 2014 (N 25/72 SbNU 281) nebo nález sp. zn. II. ÚS 885/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 41/72 SbNU 479). V tehdy projednávané věci Ústavní soud neshledal důvody do jurisdikce obecných soudů zasahovat.
15. Při respektování čl. 38 odst. 1 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, Ústavní soud i v nyní projednávané věci konstatuje, že stěžovatel nepřednesl žádné spolehlivé argumenty, které by závěr obecných soudů o správnosti věcné příslušnosti v této věci zvrátily. Ani Ústavní soud v této věci nenabyl přesvědčení, že by bylo na místě do jurisdikce obecných soudů zasáhnout.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu