ECLI:CZ:US:2019:1.US.2948.19.1
sp. zn. I. ÚS 2948/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2019 sp. zn. 30 Nd 225/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 9. září 2019 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2019 sp. zn. 30 Nd 225/2019 a dále namítal nezákonnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení pod sp. zn. 0 P 35/2012, Městského soudu v Praze v řízení pod sp. zn. 28 Co 45/2018, Vrchního soudu v Praze v řízení pod sp. zn. UL 23/2019 a Nejvyššího soudu v řízení pod sp. zn. 30 Nd 225/2019. Stěžovatel namítal, že napadeným usnesením a postupem soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní a jinou právní ochranu, na přístup k soudu s důsledkem porušení práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání jeho věci Ústavním soudem.
2. Stěžovatel ve věci péče o nezletilé děti, která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 35/12, podal žalobu pro zmatečnost směřující k blíže neoznačenému rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 45/2018. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. srpna 2018 č. j. 28 Co 45/2018-12 vyslovil, že se k podané žalobě pro zmatečnost nepřihlíží. Následně stěžovatel podal mimo jiné žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. prosince 2018 č. j. 28 Co 45/2018-91 tak, že osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal a zástupce mu neustanovil. Odvolání podané stěžovatelem proti uvedenému rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 4 Co 56/2019-132. Stěžovatel poté podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétní úkon, jenž měl být proveden, však neoznačil. O tomto návrhu přísluší rozhodnout Vrchnímu soudu v Praze, konkrétně soudnímu oddělení 14 Cmo ve složení JUDr. Olga Římalová, Mgr. Ing. David Bokr, Mgr. Kateřina Horáková a JUDr. Michaela Janoušková. V průběhu řízení u Vrchního soudu v Praze namítal stěžovatel podjatost výše označených soudců senátu 14 Cmo. Důvod pro jejich vyloučení spatřoval v jejich "podřízeném vztahu" k předsedovi Vrchního soudu v Praze JUDr. Jaroslavu Burešovi, který má mít ke stěžovateli zjevně nepřátelský vztah.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 2. srpna 2019 sp. zn. 30 Nd 225/2019 rozhodl, že výše označení soudci Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. UL 23/2019.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
5. Ústavní soud akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
6. Uvedeným způsobem Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2949/19 ze dne 26. září 2019, sp. zn. II. ÚS 479/19 ze dne 9. října 2019, sp. zn. I. ÚS 2979/19 ze dne 8. října 2019, sp. zn. II. ÚS 2188/19 ze dne 30. července 2019, sp. zn. IV. ÚS 1613/19 ze dne 28. června 2019, sp. zn. I. ÚS 4079/17 ze dne 20. února 2018, sp. zn. II. ÚS 3005/17 ze dne 13. října 2017, sp. zn. I. ÚS 359/16 ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. března 2016 či sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. března 2015). Námitka podjatosti tak může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit.
7. Tento závěr se plně uplatní i v posuzovaném případě, kdy je ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců vrchního soudu. Z pohledu ústavního přezkumu a subsidiarity ústavní stížnosti je podstatné, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za konečné, řízení ve věci stále pokračuje a stěžovateli jsou k dispozici další procesní prostředky, kterými je napravitelné případné pochybení v otázce obsazení soudu.
8. Závěrem Ústavní soud konstatuje, tak jako v usneseních sp. zn. II. ÚS 2946/19 ze dne 17. září 2019 a sp. zn. III. ÚS 2949/19 ze dne 26. září 2019, vydaných v obdobné věci stěžovatele, přestože stěžovatel formálně v ústavní stížnosti navrhoval vyslovit porušení svých základních práv postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 co do přidělování jeho věcí pouze jednomu senátu v označených řízeních vedených v souvislosti s opatrovnickou věcí stěžovatele, respektive jeho dětí, a co do nevyhovění jeho žádosti na osvobození od soudních poplatků a přidělení právního zástupce, a dále navrhoval zrušení rozhodnutí vydaných Nejvyšším soudem, Vrchním soudem v Praze a Městským soudem v Praze i další na ně navazující rozhodnutí, Ústavní soud podle obsahu ústavní stížnosti shledal, že směřuje toliko proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, které také jako jediné bylo přiloženo k ústavní stížnosti. Nadto pokud by snad stěžovatel mínil ústavní stížností napadnout i jiná rozhodnutí jiných soudů, Ústavní soud podotýká, že tato rozhodnutí nijak blíže nekonkretizoval, ani údajem o dni jejich vydání či číslem listu, ani popisem jejich podstaty či obsahu; navíc není ani zřejmé, že ve stěžovatelem zmíněných řízeních, vyjma řízení před Nejvyšším soudem, již vůbec došlo k vydání nějakých rozhodnutí způsobilých ústavního přezkumu. Pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti rozporuje postup Městského soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že ze samotné ústavní stížnosti není zřejmé, že by již městský soud provedl jakýkoli úkon, který by byl s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána předčasně a je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nebyly splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj