ECLI:CZ:US:2019:1.US.2949.18.1
sp. zn. I. ÚS 2949/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1. Jaroslava Dočekala, 2. Anny Dočekalové, 3. Marie Šimkové, zastoupených JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1106/2018-503 ze dne 5. 6. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 330/2017-469 ze dne 10. 1. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 13 C 635/2009-413 ze dne 21. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že městský soud shora uvedeným rozhodnutím potvrdil rovněž uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl žalobu stěžovatelů (resp. jejich právních předchůdců), jíž se domáhali určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Těmito rozsudky bylo ve věci znovu rozhodováno po kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 875/14, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů včetně soudu dovolacího z důvodu nesprávného posouzení počátku běhu vydržecí doby. V nálezu Ústavní soud zdůraznil, že samotný fakt vydání pravomocného dědického rozhodnutí není způsobilý sám o sobě, tj. není-li doprovázen tím, že vydržitel nakládá s věcí jako s vlastní, zahájit běh vydržecí doby. V poměrech souzené věci bylo vyloučeno, aby žalobkyně (právní předchůdkyně stěžovatelů) začala nakládat s pozemky formou jejich reálného užívání, protože pozemky byly převážně oploceny a byly využívány a spravovány právnickými osobami (zejména vodárenskou společností) k provozování hospodářských aktivit. K závěru civilních soudů o právním panství Ústavní soud uvedl, že při správně určeném běhu vydržecí doby by nebyla splněna podmínka desetiletého trvání oprávněné držby. První doložitelný úkon, z něhož lze usuzovat na výkon tzv. právního panství, se stal 28. 8. 1996, a teprve od tohoto data lze odvozovat počátek vydržecí doby, přičemž žalobkyně pozbyla dobrou víru dne 28. 4. 2006 doručením rozhodnutí o vyvlastnění pozemků.
V dalším řízení vedeném po kasačním nálezu Ústavního soudu civilní soudy po doplnění dokazování konstatovaly, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně stěžovatelů mohla vykonávat faktické či právní panství nad předmětnými pozemky před datem 28. 4. 1996, kdy doručením rozhodnutí o vyvlastnění ztratila dobrou víru. První stěžovatel, který pozemky bezúplatně nabyl darovací smlouvou od právní předchůdkyně 2. a 3. stěžovatelky, v níž byl upozorněn na probíhající soudní řízení o určení vlastnictví, již z tohoto důvodu nemohl nabýt vlastnická práva na základě dobré víry. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelé soudu nepředložili otázky, jež by zakládaly přípustnost dovolání.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítají, že závěry týkající se vydržení předmětných pozemků jsou založeny výlučně na kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 875/14, který je podle jejich názoru v rozporu ustálenou judikaturou Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/09, I. ÚS 544/06, IV. ÚS 42/09 a I. ÚS 3248/10. Nejvyššímu soudu vytýkají extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými a právními zjištěními pokud jde o posouzení jednání právních předchůdců stěžovatelů před datem 28. 4. 1996 rozhodným pro posouzení počátku desetileté vydržecí doby a nerespektování jimi uváděné judikatury Ústavního soudu. Dále předkládají svůj náhled na skutkové a právní posouzení věci.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
V projednávané věci zůstává podstatou ústavní stížnosti polemika stěžovatelů jednak s právními závěry civilních soudů a jednak s právním závěrem vysloveným Ústavním soudem v této věci v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 875/14, jímž byly soudy při opětovném projednání věci vázány. Stěžovatelé se domáhají přehodnocení přijatých závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. K takovému postupu Ústavní soud neshledal důvod.
Z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 467/98, IV. ÚS 301/05, II. ÚS 3855/15, IV. ÚS 4118/17, III. ÚS 330/17 a řady dalších) jednoznačně vyplývá, že požadavky na reflektování kasačního nálezu (tzv. kasační závaznost) v následném rozhodnutí obecného soudu jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. precedenční závaznosti. V případě precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby civilní soud (ne)reflektoval jeho právní názory a v dobré víře předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne s Ústavním soudem ústavněprávní justiční dialog. Za nezměněného skutkového stavu však lze reflektovat kasační závaznost pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž se takový nález zakládá. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti. Odůvodňuje ho nutnost definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1642/11, II. ÚS 2941/17).
Ústavní soud ověřil, že nalézací i odvolací soud se v intencích předchozího nálezu věcí znovu zabývaly. Soudy vzaly v úvahu námitky stěžovatelů, přičemž objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž se právní předchůdkyně stěžovatelů nestala oprávněnou držitelkou předmětných pozemků, neboť faktické panství nad pozemky nemohla vykonávat. V řízení ani nevyšla najevo jiná skutková zjištění, než v řízení vedeném před kasačním nálezem, jež by mohla zvrátit závěr, že první doložitelný úkon, z něhož lze usuzovat na výkon tzv. právního panství, se stal až 28. 8. 1996, a tedy nebyla dodržena desetiletá vydržecí doba. Odvolací soud a zejména Nejvyšší soud se rovněž velmi podrobně vyjádřily k námitce ohledně stěžovateli tvrzeného rozporu kasačního nálezu Ústavního soudu s jeho předchozí judikaturou vztahujícími se k možné konkurenci ochrany vlastnického práva podle restitučních a obecných předpisů. Na jejich přiléhavé závěry, podložené faktem, že v nyní projednávané věci se jedná o skutkově a právně odlišnou situaci, kdy stát nemovitosti na základě rozhodnutí o vyvlastnění převzal, práva vlastníka reálně vykonával a právní předchůdkyně stěžovatelů nemohla být v omluvitelném omylu, že subjekty hospodařící na předmětných pozemcích uznávají její spoluvlastnické právo a ona vykonává držbu, lze odkázat. Ostatně námitky stěžovatelů, podle nichž se v důsledku postupu žalovaného nemohli domáhat svých práv žalobou podle zákona o půdě, uplatňovali již v předchozím řízení před kasačním nálezem Ústavního soudu, aniž tyto námitky byly shledány relevantními.
Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska ani důvod zpochybňovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelů posuzoval z hlediska splnění podmínek jeho přípustnosti, vymezených stěžovateli. Své rozhodnutí velmi podrobně odůvodnil a důkladně objasnil, proč neshledal dovolání přípustným.
Ústavní soud uzavírá, že v dané věci trvá na právní závaznosti předchozího kasačního nálezu a v tomto ohledu proto nemá rozhodnutím nalézacího, odvolacího a Nejvyššího soudu, jež tuto závaznost respektovaly, co vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu