ECLI:CZ:US:2019:1.US.3021.18.1
sp. zn. I. ÚS 3021/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Trnky, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem, sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2018 č. j. 64 Co 91/2018-134, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ing. Marcela Havlíčka, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň - jih (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 1. 2012 č. j. 8 EXE 105/2012-10 byla k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 34 000 Kč s příslušenstvím, nákladů nalézacího řízení a nákladů exekučního řízení nařízena exekuce na majetek vedlejšího účastníka a jejím vedením byla pověřena Mgr. Martina Tetzeliová, soudní exekutorka Exekutorského úřadu Plzeň - jih. V průběhu exekuce zanikl této soudní exekutorce výkon exekutorského úřadu a její agendu převzala soudní exekutorka Mgr. et Mgr. Lenka Kozlová. Usnesením okresního soudu ze dne 21. 9. 2015 č. j. 8 EXE 105/2012-29 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 7. 2016 č. j. 56 Co 278/2016-47 byl k návrhu stěžovatele vedením exekuce pověřen Mgr. Jan Šticha, soudní exekutor Exekutorského úřadu Domažlice.
3. Dne 13. 9. 2017 podal vedlejší účastník u Mgr. Štichy návrh na zastavení exekuce s tvrzením, že v průběhu let 2012 až 2014 uhradil na účet Mgr. Martiny Tetzeliové částku v celkové výši 75 000 Kč, přičemž částka ve výši 35 000 Kč byla zaslána pod správným variabilním symbolem (1612) a částka ve výši 40 000 Kč pod nesprávným variabilním symbolem (1613). Vedlejší účastník uvedl, že se snažil vzniklou situaci řešit již od okamžiku úhrady poslední splátky dne 15. 4. 2014. Osobně se dostavil rovněž k Mgr. et Mgr. Kozlové s vysvětlením, že u některých plateb je uveden nesprávný variabilní symbol, a o tomto jeho sdělení byl sepsán úřední záznam. Následně byla věc předána Mgr. Štichovi, který dne 31. 8. 2017 pod č. j. 165 EX 00919/15-023 vydal exekuční příkaz. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se zastavením exekuce nesouhlasil, byl návrh na zastavení exekuce postoupen okresnímu soudu.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 19. 1. 2018 č. j. 8 EXE 105/2012-102 byl návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce zamítnut. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník byl v průběhu exekučního řízení řádně poučen, na který účet a pod jakým variabilním symbolem má částky odeslat, přičemž jakékoliv chyby jdou výlučně k jeho tíži a při rozhodování o zastavení exekuce k nim nelze přihlížet. Pochybení podle okresního soudu rovněž nebylo možné přenášet na stěžovatele a vedlejšímu účastníkovi bylo doporučeno řešit věc jinými prostředky, konkrétně realizací práva na vydání bezdůvodného obohacení.
5. Vedlejší účastník podal proti usnesení okresního soudu odvolání. V něm uvedl, že povinnost v exekučním řízení dobrovolně splnil, a to připsáním peněžních částek na účet Mgr. Tetzeliové. Uznal své pochybení, avšak dodal, že se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení, neboť k oprávněnému z jiného exekučního řízení, jemuž byly prostředky odeslané pod nesprávným variabilním symbolem vyplaceny, nemá žádný právní poměr. Zdůrazňoval, že prostředky odeslal na správný účet, byť pod jiným variabilním symbolem.
6. Usnesením krajského soudu ze dne 12. 6. 2018 č. j. 64 Co 91/2018-134 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že se exekuce zastavuje. Vedlejšímu účastníkovi byla dále uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady vzniklé v souvislosti s nařízením exekuce ve výši 3 702 Kč. Krajský soud v odůvodnění vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, že zaplacením dluhu dlužníka na účet exekutora zaniká jeho dluh vůči věřiteli. Proto i krajský soud dospěl k závěru, že byly-li prostředky složeny na účet soudní exekutorky, byť pod nesprávným variabilním symbolem, došlo ke splnění povinnosti. K nyní posuzované věci, ale rovněž obecně dodal, že je povinností soudního exekutora vždy ověřit, zda povinnost splnil povinný. Tato povinnost podle krajského soudu souvisí s požadavkem pečlivosti a odpovědnosti soudního exekutora za svou práci. Správnost zaplacení přitom bylo možné provést nikoliv kontrolou variabilního symbolu, nýbrž pouhou lustrací jmen povinných. Krajský soud rovněž zohlednil, že vedlejší účastník na chybu upozornil již v roce 2014, bylo proto povinností původní soudní exekutorky tuto situaci řešit a činit vše k nápravě. Nečinnost soudních exekutorů nakonec vedla k tomu, že v roce 2017 bylo rozhodnuto
o pokračování exekuce, což však krajský soud považoval za nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel po stručné rekapitulaci exekučního řízení a popisu průběhu placení částek ze strany vedlejšího účastníka uvádí, že rozhodnutí krajského soudu je nesprávné a nespravedlivé. Tvrdí, že v exekučním řízení se nedopustil žádného pochybení a přesto je napadeným rozhodnutím jako jediný negativně postižen. Jeho pohledávka nebyla v plné výši vymožena a jediným prostředkem jeho obrany je žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudních exekutorů. O úspěchu této žaloby však pochybuje, neboť pochybení soudních exekutorů je přinejmenším sporné. V této souvislosti dodává, že vedlejší účastník má možnost domoci se své obrany, a to realizací práva na vydání bezdůvodného obohacení ze strany oprávněného z jiného exekučního řízení, jemuž s ohledem na chybně zadaný variabilní symbol byly prostředky vyplaceny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Tento závěr činí Ústavní soud s vědomím, že stěžovatel pro chybné poučení krajského soudu podal ve věci dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4284/2018 odmítnuto pro nepřípustnost.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, že připsání prostředků na účet soudní exekutorky, avšak pod chybným variabilním symbolem, je řádným splněním povinnosti vedlejšího účastníka vymáhané v exekučním řízení a rovněž důvodem pro zastavení následně nařízené exekuce.
12. Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je třeba nařízenou exekuci zastavit pro její nepřípustnost tehdy, je-li tu jiný důvod, explicitně neuvedený v žádném z ustanovení právního řádu, pro který rozhodnutí nelze exekuovat. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů zastavení exekuce, ať již z důvodů přímo v zákoně uvedených nebo z důvodů jiných, je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo
o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
13. Jde-li o posouzení otázky, kterým okamžikem je splněna povinnost povinného v exekučním řízení, zaujímá ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě nepřekonaný závěr, že jde o moment zaplacení dluhu dlužníkem do rukou či na účet soudního exekutora (srov. např. rozsudek ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, rozsudek ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 a usnesení ze dne ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 1714/2013). Zejména v rozsudku ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 Nejvyšší soud uvedl, že "pokud dlužník v rámci exekuce učinil jednostranný právní úkon, kterým poskytl věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh, a exekutor plnění přijal jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout, jeho dluh v rozsahu poskytnutého plnění zanikl." K tomu dodal, že "prodlení exekutora s předáním částky, kterou přijal od povinného, oprávněnému je věcí vnitřního vztahu mezi nimi a nemůže jít k tíži povinného, který dluh splnil." V nyní posuzované věci není důvod se od těchto závěrů odchylovat. Ústavní soud rovněž souhlasí se závěry krajského soudu, že soudní exekutorka nepostupovala dostatečně pečlivě při ověřování skutečnosti, zda byla povinnost skutečně splněna vedlejším účastníkem jako povinným, a že soudní exekutoři ani po včasném upozornění vedlejším účastníkem neučinili vůbec žádné kroky vedoucí k docílení nápravy. Lze konstatovat, že byla-li povinnost vedlejším účastníkem řádně splněna, nemá soudní exekutor žádný důvod vymožené prostředky stěžovateli nevyplatit, a to ani s tvrzením, že prostředky byly v jiném řízení vyplaceny jinému oprávněnému. Vybočení z tohoto pravidla lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Pochybení v nyní posuzované věci nelze přenášet na vedlejšího účastníka, který svou povinnost splnil. Další postup je třeba výlučně soustředit na vyřešení právního poměru mezi stěžovatelem jako oprávněným
a soudním exekutorem.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu