ECLI:CZ:US:2019:1.US.3036.19.1
sp. zn. I. ÚS 3036/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A., zastoupené Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Skořepka 422/7, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2019, sp. zn. 3 To 20/2019, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze jednak o tom, že obžalovaného M. V. uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu. Za to byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a dále mu uložil peněžitý trest. Dále soud podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zabral peněžní prostředky na účtech obžalovaného a nemovitosti podrobně uvedené ve výroku napadeného rozsudku. Tímto rozsudkem bylo zároveň podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku vysloveno zabrání specifikovaných nemovitostí pořízených z trestné činnosti zajištěných policejním orgánem usnesením ze dne 4. 8. 2008 a ze dne 20. 8. 2008 podle §79d odst. 1 tr. řádu pod ČTS: OKFK-111/TČ-2008-009023, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 3 To 65/2008 a sp. zn. 3 To 1/2008, vedených Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu v katastrálním území 727750 Michle na listu vlastnictví X pro vlastníka společnost A.
3. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce, obžalovaný a stěžovatelka, coby zúčastněná osoba, odvolání. Odvolání stěžovatelky bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Praze následně toto odvolání ve veřejném zasedání projednal a rozhodl o jeho zamítnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka upozorňuje na to, že jí byly nemovitosti zabrány za základě ustanovení §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku v rámci trestního řízení vedeného proti V. Institut zabrání věci v nynější podobě, podle níž je možné zabrat věc i osobě odlišné od pachatele, byl normován až po více než deseti letech poté, co mělo dojít k trestanému jednání. Stěžovatelka odkazuje na čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 Úmluvy, podle kterých ze zásady zákazu retroaktivity plyne, že nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva představuje zabrání finančních prostředků pachateli trest ve smyslu čl. 7 odst. 1 věta druhá Úmluvy. Z toho stěžovatelka dovozuje, že zabráním jejího majetku došlo k porušení zákazu retroaktivity v podobě uložení ochranného opatření, které v době spáchání trestné činnosti neexistovalo.
5. Dále upozorňuje na procesní pochybení, kterými byla údajně eliminována její procesní obrana. Státní zástupce původně navrhoval mimo jiné zabrání majetku stěžovatelky a P., který se za stěžovatelku podílel na trestném jednání V. P. však nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, aby se mohl proti zajištění a zabrání majetku bránit, ale měl toliko postavení svědka. Následně byl návrh na zabrání majetku P. vzat zpět. Rozhodnutí o zabrání věcí stěžovatelky je nicméně odůvodněno tím, že se na trestném jednání V. za stěžovatelku podílel právě P. Stěžovatelka dodává, že zabraný majetek v době trestného jednání V. za stěžovatelku ještě neexistoval.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že její obrana byla eliminována i tím, že odvolací soud její odvolání nejprve vyloučil k samostatnému projednání, následně pravomocně rozhodl ve věci V. a poté k odvolání stěžovatelky uvedl, že se věnuje pouze části týkající se zabrání věci, přičemž rozsudek ve věci V. je již pravomocný. Tím soud znemožnil projednání značné části odvolacích námitek stěžovatelky, jako například námitku nesprávnosti znaleckého posudku PWC, na který odkazují soudy obou stupňů při rozhodnutí o zabrání nemovitostí.
7. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že v řízení bylo vyvráceno, že by finanční prostředky, za které stěžovatelka zakoupila od Fondu národního majetku zabrané nemovitosti, pocházely z trestné činnosti. Údajným důkazem o zaslání výnosu z trestné činnost je příloha - tabulka č. D-125 znaleckého posudku PWC, podle něhož soud dovozuje, že na účet společnosti B byly zaslány finanční prostředky společnosti C z inkriminovaných prodejů a že následně tyto finanční prostředky (výnos z trestné činnosti) byly zaslány společnosti A. Stěžovatelka však tvrdí, že příloha D-125 posudku naopak prokazuje, že za finanční prostředky od společnosti C společnost B nakoupila další pohonné hmoty mimo jiné opět od společnosti C a finanční prostředky na účet A společnost B zaslala z čerpání kontokorentního úvěru banky.
8. Stěžovatelka uvádí, že vedle ní fungovaly ještě další dvě společnosti: A a D. V napadených rozhodnutích však není jednoznačně uvedeno, jak byla pro soud podstatná účast "osob z A/D" na trestním jednání V., popřípadě zda měly povědomí o jeho trestném jednání. Pokud by pro rozhodnutí ve věci bylo podstatné, zda se P. podílel na trestném jednání V., stěžovatelka poukazuje na to, že ze žádného důkazy toto nevyplývá. Pokud odvolací soud následně uvádí, že "nelze proto odmítnout, že na celé činnosti se podílel i P.", nelze tuto skutečnost považovat za prokázanou zákonem předpokládaným způsobem. Stěžovatelka se domnívá, že uložení ochranného opatření zabrání věci nemá žádný zákonný podklad.
9. Dále uvádí, že obecné soudy opomenuly provést celou řadu důkazů, které vyjmenovává, a uvádí svůj komentář k tomu, jaké skutečnosti jimi měly být prokázány. Dodává, že se soudy s návrhy na provedení důkazů nevypořádaly a provedené důkazy hodnotí jednostranně v neprospěch stěžovatelky.
10. Odvolací soud nadto sám konstatuje pochybení soudu prvního stupně, který při posledním jednání ve věci výslovně vyhlásil usnesení, kterým nemovitosti stěžovatelce zabral. Takové usnesení následně nikdy nevydal. Namísto toho rozhodnutí o zabrání nemovitostí stěžovatelky začlenil do rozsudku, kterým odsoudil V. z jiné trestné činnosti, než ze které má údajný výnos pocházet. Namísto postupu, který by byl souladný s trestním řádem odvolací soud zvolil postup, který v prvé řadě vedl k zamítnutí odvolání s dodatkem, že je k délce celého řízení nutné upřednostnit konečné vyřízení trestní věci.
11. Stěžovatelka se domnívá, že ve věci rozhodoval v prvním stupni podjatý soudce JUDr. Petr Novák. Námitku podjatosti, kterou proti jeho osobě stěžovatelka vznesla, opřela o závěr, že ačkoli si musel být vědom, že společnosti C postavení poškozeného nesvědčí, její účast v řízení připustil, a to údajně proto, aby mu pomohla s objasněním věci. Bezdůvodně tak favorizoval společnost C, což podle názoru stěžovatelky vzbudilo pochybnosti o jeho nestrannosti. Odvolací soud se však s uvedenou námitkou nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je však Ústavní soud oprávněn zasáhnout, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
15. V posuzované věci se jako stěžejní jeví otázka, zda byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o zabrání výnosu z trestné činnosti vyplývající z ustanovení §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), resp. zda Vrchní soud v Praze dostatečně odůvodnil svůj závěr o splnění těchto podmínek.
16. První dílčí problém, na němž vyřešení uvedené otázky bezprostředně závisí, spočívá v tom, zda společnost A/D v inkriminovaném období, kdy proběhl nákup nemovitostí, které jsou nyní v katastru zapsány ve prospěch stěžovatelky, disponovala prostředky získané trestnou činností mimo jiné i odsouzeného M. V. Z důkazního řízení vedeného v trestní věci V. soudy jednoznačně dovodily, že finanční prostředky, které společnost A, v listopadu 1996 získala, pocházely z protiprávního obchodu s nezdaněnými pohonnými hmotami, které se v době prodeje nenacházely v režimu volného obchodu. Trestní soudy tedy odůvodněně vzaly za prokázané, že tato společnost disponovala prostředky získanými uvedenou trestnou činností a tyto prostředky byly v lednu 1997 zaslány na účet Ministerstva financí v částce odpovídající kupní ceně zabraných nemovitostí. Takové jednání lze chápat jako podklad pro zákonem dovolenou konfiskaci věcí nabytých z prostředků pocházejících z trestné činnosti, což představuje naplnění výše uvedené podmínky pro zabrání podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku.
17. Obecné soudy se přitom velmi podrobně zabývaly i argumentací stěžovatelky, v pozici zúčastněné osoby, i obžalovaného V. Konkrétně důkaz znaleckým posudkem společnosti PWC soud konfrontoval s posudky předloženými obhajobou a zmocněncem stěžovatelky a svědeckými výpověďmi. K otázce náležitého hodnocení provedených důkazů, označované stěžovatelkou jako námitka opomenutých důkazů, se vyjádřil odvolací soud.
18. Pokud stěžovatelka v souladu se zásadou presumpce neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny dovozuje, že ve vztahu k její osobě je postupováno nezákonně, neboť nelze rozhodnout o zabrání majetkové hodnoty, pokud nebylo jasně soudem konstatováno zapojení jiných osob (potenciálních či odsouzených pachatelů) do trestné činnosti Ústavní soud konstatuje, že k zabrání věci ve smyslu §101 odst. 2 trestního zákoníku není nezbytné důkazně podložit a jednoznačně konstatovat podíl konkrétních pachatelů na trestné činnosti.
19. Ustanovení §101 odst. 2 trestního zákoníku dopadá mimo jiné právě na situace, kdy pachatel trestné činnosti není z různých důvodů odsouzen (úmrtí, účast na amnestii), neboť pro uložení takového opatření je rozhodný pouze vztah mezi zabíranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou na straně jedné a trestným činem na straně druhé (srov. usnesení ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 1133/15). Toto ochranné opatření se ukládá ve vztahu k věci, a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží či náležela před převodem na třetí osobu, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Takový postup dle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu, jež nachází mimo jiné odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení, mezi které patří i zmíněné zásady presumpce neviny či kontradiktornosti řízení.
20. Závěry Ústavního soudu jsou v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Samotné zajištění či zabrání majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a pokud nedošlo ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ve věci Silickiene proti Litvě ze dne 10. 4. 2012 č. 20496/02, §47). Důraz na procesní záruky zajištění nebo zabrání věci v rámci trestního řízení ESLP klade i v rámci práva na ochranu majetku (srov. např. rozhodnutí ve věci Gogitidze a další proti Gruzii ze dne 12. 5. 2015 č. 36862/05, §107 a odkazy tam uvedené).
21. V případě nyní řešeném Ústavním soudem stěžovatelka vystupovala jako zastoupená zúčastněná osoba v trestním řízení, její odvolání bylo ve veřejném zasedání projednáno a odvolací soud v rozsahu vztahujícím se k zabraným nemovitostem rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, případně §134 odst. 2 tr. řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který ústavní stížností napadená usnesení posuzovaná v jednom celku splňují. Právo stěžovatelky dle článku 6 Úmluvy ani čl. 1 Protokolu č. 1 tak nebylo porušeno. K argumentu stěžovatelky, že soud nepřipustil účast dalších osob údajně dotčených zabráním věcí lze dodat, že ústavní stížnost není actio popularis.
22. K námitce stěžovatelky, že soud prvního stupně nesprávně při hlavním líčení dne 30. 5. 2018 vyhlásil usnesení o zabrání věci a následně tento výrok správně pojmul jako součást vyhlášeného rozsudku o vině a trestu v související trestní věci obžalovaného V. Ústavní soud konstatuje, že toto procesní pochybení nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť Ústavní soud posuzuje řízení jako celek. Odvolací soud k této námitce konstatoval, že výrok vyhlášený a výrok uvedený v rozsudku se obsahově zcela shodují. Následný postup vrchního soudu, který odvolání stěžovatelky do výroku rozsudku (na rozdíl od případné stížnosti do usnesení) veřejně projednal, z pohledu procesních práv stěžovatelky pochybení soudu prvního stupně zhojil.
23. Stěžovatelka dále namítá, že došlo také k porušení zákazu retroaktivity, neboť ustanovení §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku v letech 1996 - 2012 nebylo účinné. Institut zabrání věci v podobě přibližující se současné úpravě byl normován až v roce 2006, tj. údajně cca 10 let poté, co mělo dojít k trestnímu jednání. Ustanovení §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku se stalo účinným až ode dne 18. 3. 2017 (na základě novely provedené zákonem č. 55/2017 Sb.)
24. Stěžovatelce bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2019, které bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 22. 7. 2019. Vzhledem k tomu, že v době ukládání již trestní zákoník tento druh ochranného opatření znal, mohl jej soud ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákoníku uložit (obdobně v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16).
25. Uložení ochranného opatření zabrání věci bylo pro stěžovatelku předvídatelné. I v době, kdy k převodu nemovitostí došlo, trestní zákon obsahoval ustanovení týkající se ochranného opatření zabrání věci osobě odlišné od pachatele, pokud by to vyžadoval obecný zájem, kterým účinné odčerpání výnosů z trestné činnosti jako jeden z efektivních nástrojů boje s organizovaným zločinem jistě je. Pachatelé trestné činnosti i stěžovatelka tak mohla předvídat, že majetek prokazatelně získaný z prostředků nabytých trestnou činností bude státem konfiskován. V uložení ochranného opatření či trestu v důsledku nové rozšiřující interpretace zákona provedené vnitrostátními soudy neshledává ani Evropský soud pro lidská práva rozpor s čl. 7 Úmluvy (srov. Soros proti Francii, rozsudek ze dne 6. 10. 2011, č. 50425/06, §58).
26. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04, výklad pojmu nezávislého a nestranného soudu je jeho doménou, stejně jako je doménou Evropského soudu pro lidská práva interpretace nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, respektive podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků, chování a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních znaků. Ty lze, podle judikatury Ústavního soudu, identifikovat rozborem skutečností vedoucích k pochybnostem o nestrannosti soudce (nálezy sp. zn. II. ÚS 105/01 a sp. zn. II. ÚS 475/99). Bude se zpravidla jednat o skutečnosti objektivně zpochybňující nezávislost soudcovského rozhodování (usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000) představující reálné obavy jedné ze stran, které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (nález sp. zn. I. ÚS 722/05). Za objektivní však není možné považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému; rozhodující je reálná existence objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.
27. Jinými slovy řečeno, objektivní nestrannost soudního rozhodování lze zjistit pouze ze skutečných projevů soudního orgánu a nikoliv na základě domněnek či přesvědčení účastníka řízení - takováto nesprávná interpretace by následně mohla vést k podstatné moderaci práva na zákonného soudce. Sám fakt, že předseda senátu přiznal postavení poškozeného společnosti C, která uplatnila nárok na náhradu škody, není bez dalšího způsobilý zpochybnit nestrannost jeho rozhodování. K vyloučení z projednání a rozhodnutí věci by mohlo dojít teprve tehdy, pokud by bylo evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům, poškozeným nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Princip nezávislosti soudců (čl. 82 odstavec 1 Ústavy ČR) a jejich vázanost pouze zákonem (čl. 95 odstavec 1 Ústavy ČR) je z hlediska dokazování nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak procesně postupovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. V souladu s tím lze konstatovat, že obecné soudy nejsou povinny vyhovět představám účastníka o tom, kdo má být stranou trestního řízení, stejně tak jako v zásadě nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení; je však nezbytné, aby v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 tr. řádu). S ohledem na tuto premisu nelze fakt, že soudce nevyhověl představám stěžovatelky o oprávněnosti pozice poškozené v trestním řízení, chápat jako důkaz podjatosti předsedy senátu. Své stanovisko k postavení poškozeného soudce v rozsudku (č. l. 75) objasnil. Lze jen doplnit, že poškozenou uplatněný nárok na náhradu škody v trestním řízení soud následně zamítl.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
29. Pokud se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu