ECLI:CZ:US:2019:1.US.3054.18.1
sp. zn. I. ÚS 3054/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dalibora Kudělky, zastoupeného JUDr. Petrem Zajícem, LL. M., Ph. D., advokátem se sídlem Kadlčákova 1507, 739 11 Frýdlant nad Ostravicí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 18 A 25/2017-74 ze dne 12. 7. 2018, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 27/2018-19 ze dne 8. 3. 2018, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, č. j. MSK 47450/2015, sp. zn. ŽPZ/22039/2013/Hen ze dne 26. 6. 2017 a rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, odboru životního prostředí, č. j. MUFO 9183/2012/221.2, sp. zn. MUFO_S 3253/2012 ze dne 23. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněníí:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů a správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou ve správním soudnictví domáhal u Krajského soudu v Ostravě zrušení napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 47450/2017, sp. zn. ŽPZ/22039/2013/Hen, ze dne 26. 6. 2017, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, odboru životního prostředí, č. j. MUFO 9183/2012/221.2, sp. zn. MUFO_S 3253/2012 (v ústavní stížnosti i rozhodnutí krajského soudu opakovaně označeného zřejmě nesprávně i jako MÚSO) ze dne 23. 5. 2013. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500 Kč podle §54 odst. 2 písm. c) lesního zákona (zákon č. 289/1995 Sb.) za provádění činnosti v lese zakázané podle ustanovení §20 odst. 1 písm. g) lesního zákona, tj. ježdění a stání s motorovým vozidlem po lesní cestě v katastrálním území Staré Hamry, bez řádného povolení.
Krajský úřad jakožto odvolací orgán toto prvoinstanční správní rozhodnutí změnil ve výrokové části tak, že slova "činnosti v lesích zakázané, tj. ježdění a stání" nahradil slovy "činnosti v lese zakázané, tj. jezdit a stát s motorovými vozidly podle §20 odst. 1 písm. g) lesního zákona, kdy jel po lesní cestě - pozemku určeném k plnění funkcí lesa, parc. č. 3191" a slova "bez řádného povolení k vjezdu" nahradil slovy "bez potřebného povolení výjimky z tohoto zákazu". Ve zbylém rozsahu uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ve které především namítal, že krajský úřad nesprávně posoudil otázku, zda se v tomto případě jednalo o provoz na účelové komunikaci dle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Stěžovatel vždy trval a trvá na tom, že v daném případě se nejedná o pozemek určený k plnění funkcí lesa, ale jde o výjimku z takového pozemku, a to příjezdní komunikaci ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. b) lesního zákona. Za zkrácení svých práv považuje stěžovatel konstantně po celou dobu správního řízení i soudního řízení správního to, že se dostává se svojí rodinou ve vztahu k nemovitosti, kde bydlí, do izolace od okolního světa. Má tak omezenou možnost objednat si jakékoliv sociální a jiné běžné potřeby a omezený je v návštěvách rodinných příslušníků a přátel. Stěžovatel pak považuje udělování, jakož i zpoplatnění výjimky cesty ke svému bydlišti za odporující základním lidským právům na svobodu pohybu (čl. 14 Listiny) a ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Nemovitost na svém místě stojí déle než komunikace vedoucí k ní a mnohem delší dobu než dopravní značení omezující možnost příjezdu k této nemovitosti.
Krajský soud v Ostravě rubrikovaným rozsudkem ze dne 12. 7. 2018 rozhodl po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu tak, že jeho žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zamítl. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu pak v odůvodnění rozsudku uvedl, že dle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský úřad (žalovaný) ve svém druhém rozhodnutí dostatečně vypořádal s otázkou povahy předmětné lesní cesty, přičemž se zároveň ztotožnil s názorem žalovaného, že je namístě, aby si stěžovatel pro účely přístupu ke své nemovitosti zajistil potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku; když tento postup je využíván běžně a vyvažuje tak oba existující protichůdné zájmy - tj. právo vlastnit a užívat pozemek a právo chránit životní prostředí a přírodní bohatství. Stěžovatel v ústavní stížnosti s takovýmto závěrem nesouhlasí, neboť podle výše popsaného názoru Nejvyššího správního soudu je stěžovatelova každodenní cesta z práce domů a zpět správním deliktem.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že interpretaci předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to v posuzovaném případě činí Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě.
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kasačního soudu, resp. Krajského soudu v Ostravě, který je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu podle §110 odst. 4 soudního řádu správního. Stěžovatelovy námitky tak důvod ke kasaci napadených rozhodnutí správních soudů ani správních orgánů založit nemohou. Závěry správních soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu