ECLI:CZ:US:2019:1.US.3079.19.1
sp. zn. I. ÚS 3079/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hořelky, zastoupeného Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje č. 741, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 1886/2019-209 ze dne 25. 6. 2019, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 132/2018-188 ze dne 12. 12. 2018 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 19/2017-140 ze dne 19. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti svému bývalému zaměstnavateli zaplacení částky 73 116 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Okresní soud ve Frýdku-Místku žalobu v celém rozsahu rozsudkem č. j. 17 C 19/2017-140 ze dne 19. 4. 2018 zamítl. Krajský soud v Ostravě jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil rozsudkem sp. zn. 16 Co 132/2018-188 ze dne 12. 12. 2018. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, neboť stěžovatel nepředložil dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Dále dovolací soud s odkazem na svá rozhodnutí uvedl, že problematika toho, jaká skutková situace zakládá nezbytnost zadání revizního znaleckého posudku, stejně tak problematika hodnocení znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena opakovaně. Námitky stěžovatele, že znalec neprovedl vyšetření stěžovatele a že vycházel pouze z lékařských zpráv z roku 2002, směřovaly dle Nejvyššího soudu do odborného závěru znalce MUDr. Michala Valíka, přičemž tyto závěry Nejvyššímu soudu hodnotit nepřísluší. Ostatní námitky pak byly dle Nejvyššího soudu opětovně kritikou odborných závěrů znalců; jde o námitky přípustnost dovolání nezakládající, v nichž stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu i okresního soudu stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť se má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, ústavněprávní argumentace směřující vůči tomuto rozhodnutí, resp. vůči postupu dovolacího soudu, v ústavní stížnosti zcela absentuje, neboť stěžovatel se primárně věnuje postupu soudu prvého stupně, resp. postupu soudu odvolacího. Lze tak pouze implicitně dovodit, že stěžovatel má za to, že jeho dovolání bylo přípustné a mělo být meritorně projednáno, ovšem argumenty pro tento závěr, které by polemizovaly s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a se kterými by se měl Ústavní soud vypořádat, v ústavní stížnosti chybí.
Ústavní soud je toho názoru, že dovolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, rozhodnutí obsahuje úvahy, na jejichž základě Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. V postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud vady, jež by mohly vést k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu a především okresního soudu stěžovatel uplatňuje totožné námitky (proti vedení důkazního řízení obecnými soudy), které dříve uplatnil ve svém odvolání (potažmo v dovolání) a jimiž se náležitě zabýval v napadeném rozsudku krajský soud. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoli se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř. posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ani z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí (založeno ve spisu na l. č. 187 - 191) uvedl, že ve shodě se soudem prvního stupně neměl na rozdíl od názoru stěžovatele žádné pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku MUDr. Michaela Valíka, neboť závěry tohoto znaleckého posudku byly dle jeho názoru přesvědčivé a byly podepřeny racionálními a logickými argumenty. Odvolací soud dále konstatoval, že znalec se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (znalec vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl vyšetření stěžovatele - ač mu to bylo uloženo a z jakého důvodu ho ani nebylo třeba, a rovněž, proč vycházel pouze z lékařských zpráv z roku 2002). Závěry MUDr. Valíka byly dle odvolacího soudu v souladu se závěry znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové, který si nechala vypracovat žalovaná. Další znalecké dokazování v tomto směru považoval odvolací soud za nadbytečné. Stěžovateli pak vysvětlil, v jakém případě se soudní praxe uchyluje k revizním znaleckým posudkům. Konečně, podle odvolacího soudu nebyly závěry znaleckého posudku MUDr. Valíka nijak zpochybněny aktuální lékařskou zprávou MUDr. Kolečkářové ze dne 9. 11. 2018 a MUDr. Srbové, ze dne 19. 11. 2018.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy) totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané požadavky na spravedlivé řízení podle čl. 36 a 37 Listiny respektovaly.
Pro výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; podle §43 odst. 3 téhož zákona obsahuje usnesení jen stručné odůvodnění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu