ECLI:CZ:US:2019:1.US.3081.19.1
sp. zn. I. ÚS 3081/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 434/23b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 5 Tdo 359/2019-1998, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. 7 To 166/2018 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 2. 2018 č. j. 2 T 178/2017-1867, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi zrušen a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Navrhuje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Ve vztahu k prvnímu skutku, za nějž byl odsouzen, stěžovatel uvádí, že předložil soudu doklad o předání hotovosti J. R., jednateli společnosti X, který ovšem trestní soudy vyhodnotily jako nedůvěryhodný. Podle stěžovatele jde o zjevný exces, přičemž neexistuje jiný, resp. spolehlivější způsob, jak prokázat, že vybrané finanční prostředky řádně předal pověřené osobě. Ve vztahu ke druhému skutku pak poukazuje na znalecký posudek, který soudu předložil a ze kterého vyplynulo, že cena souboru knih, jehož se měl tento skutek týkat, dosáhla výše pouze 20 917 Kč (tj. cena jedné knihy byla určena ve výši 1 Kč), tedy se nejednalo o škodu nikoli malou, jejíž způsobení představuje zákonný znak přečinu poškození věřitele podle §222 trestního zákoníku. Trestní soudy podle stěžovatele tento znalecký posudek ignorovaly a o ceně předmětných knih si učinily vlastní závěr, a to na základě listinných důkazů. Je přesvědčen, že trestní soudy však nemohly samy posoudit a stanovit cenu knih, přičemž zároveň je třeba na tyto knihy nahlížet jako na věc hromadnou, čemuž následně musí odpovídat určení hodnoty za celek, ne za jednotlivé kusy. Pro stanovení ceny knih je podle něj nezbytné mít k dispozici odborné posouzení či znalecký posudek. Má za to, že pokud trestní soudy vyhodnotily jím předložený znalecký posudek jako nespolehlivý a neprůkazný, byly podle §109 trestního řádu povinny opatřit revizní znalecký posudek, což však neučinily a tím se měly dopustit závažného procesního pochybení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Ve vztahu k prvnímu skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, trestní soudy důsledně prověřily obhajobu stěžovatele spočívající v tvrzení, že částky, které vybral z účtů společnosti X, předal asistentce jednatele této společnosti J. R. Krajský soud v Brně vyslechl tuto asistentku, svědkyni A. V., přičemž z její výpovědi vyplynulo, že žádnou peněžní částku od stěžovatele nepřebírala. Vypovídací hodnotu pokladního dokladu předloženého stěžovatelem a podepsaného právě J. R. přitom racionálně zpochybnil nalézací soud, který přesvědčivým způsobem odůvodnil, že J. R. je třeba považovat na tzv. "bílého koně", tj. nastrčenou osobu (srov. č. l. 15 a 19 rozsudku Okresního soudu v Břeclavi). Ústavní soud tak má za to, že se trestní soudy v tomto směru nedopustily žádného logického excesu při hodnocení provedených důkazů prokazujících, že si stěžovatel přisvojil peněžní prostředky vybrané z účtů společnosti X.
Ke stejnému závěru pak Ústavní soud dospěl i ohledně otázky určení hodnoty knih ve vlastnictví společnosti X, které stěžovatel v rámci druhého skutku, za nějž byl odsouzen, převedl na jinou právnickou osobu. Okresní soud v Břeclavi v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč v tomto směru vycházel z listinných důkazů a proč jako nevěrohodný vyhodnotil znalecký posudek předložený stěžovatelem, podle něhož byly předmětné knihy prakticky bez hodnoty (viz č. l. 19-22). Za rozhodující považuje Ústavní soud především skutečnost, že podle listinných důkazů předmětné knihy v rozhodné době (tj. v době, kdy se stěžovatel daného skutku dopouštěl) prokazatelně byly předmětem obchodování, kdy byly převáděny za účelem finančního vyrovnání (blíže viz č. l. 19 rozsudku Okresního soudu v Břeclavi). Závěru, že knihy byly obchodovatelné a nebyly bezcenné, nasvědčuje i fakt, že společnosti Y, na níž byly převedeny, stálo za to hradit měsíčně částku 6 500 Kč za jejich skladování. Okresní soud v Břeclavi poukázal také na to, že znalec, jenž zpracoval posudek předložený stěžovatelem, při svém výslechu nedokázal reagovat na obsah předložených listinných důkazů, resp. se vyjádřil v tom směru, že i kdyby byl seznámen s proběhlými skutečnými prodeji knih, při stanovení ceny knih by jej to nemohlo ovlivnit (blíže viz č. l. 22 rozsudku Okresního soudu v Břeclavi).
Jestliže na základě těchto okolností dospěly trestní soudy k závěru, že znalecký posudek předložený stěžovatelem není věrohodný, resp. že daný znalec nebyl způsobilý stanovit cenu knih, Ústavní soud jej považuje za náležitě a logicky odůvodněný a v tomto způsobu hodnocení důkazů neshledává žádné prvky svévole. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že trestní soudy za této situace nepřistoupily k opatření revizního znaleckého posudku, Ústavní soud připomíná, že s touto námitkou se komplexně a podrobně vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz č. l. 7-10). Ústavní soud shledává tuto argumentaci přiléhavou a vyčerpávající, takže nepovažuje za potřebné k ní cokoli dodávat, zvláště když na ni stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nereaguje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu