ECLI:CZ:US:2019:1.US.314.19.1
sp. zn. I. ÚS 314/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Praha 2, Rumunská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 8 Tdo 1113/2018-54, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 9 To 75/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017 č. j. 73 T 3/2017-990, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchanému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v odsuzujícím rozsudku Městského soudu existuje podstatný rozpor mezi skutkovou a právní větou, neboť ze skutkové věty nijak nevyplývá, že svým jednáním někoho uvedl v omyl, resp. koho měl v omyl uvést. Poukazuje na to, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že Š. K. (tj. hlavní pachatel, k jehož pokusu o podvod měl stěžovatel pomáhat) uvedl v omyl Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl dědické řízení, což je však v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (stěžovatel konkrétně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004, jež bylo publikováno pod číslem R 24/2006), podle níž nelze civilní soud uvést v omyl, a to ani v případě dědického řízení. Naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, který spočívá v uvedení v omyl, využití něčího omylu či v zamlčení podstatných skutečností, podle stěžovatele nevyplývá ani z výroků, ani z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Stěžovatel dále brojí tomu, že trestní soudy svá zjištění selektivně založily na výsledcích znaleckého posudku RNDr. Miloslava Musila, znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví, a bezdůvodně zlehčovaly závěry Ing. Davida Hermana, znalce z oboru kriminalistika. Ve svém znaleckém posudku dospěl k odlišným závěrům, jež zároveň zpochybňovaly klíčový prvek obžaloby, totiž že podpis na závěti předložené notáři byl do této závěti dokopírován. Zdůrazňuje, že opakovaně navrhoval, aby bylo toto znalecké dokazování doplněno o revizní znalecký posudek, avšak trestní soudy tomuto návrhu nevyhověly. Protichůdnost výsledků znaleckých posudků podle jeho názoru vyžadovala uplatnění principu in dubio pro reo a zproštění obžaloby. Stěžovatel konečně tvrdí, že nemohl vědět, že podpis na závěť byl vložen jinak, než vlastnoručním podpisem zůstavitele, a nemohl mít povědomost ani o tom, jaký majetek je nebo měl být předmětem závěti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, přičemž Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně rozporu mezi skutkovou a právní větou odsuzujícího rozsudku, resp. absence specifikace, který subjekt měl být jednáním hlavního pachatele uveden v omyl, odkazuje Ústavní soud na podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 12-13). Nejvyšší soud zde přisvědčil stěžovateli, že soud prvního stupně chybně a v rozporu se stávající judikaturou uvedl, že subjektem uvedeným v omyl měl být Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl dědické řízení. Nejvyšší soud zároveň vysvětlil, že z ustálené judikatury vyplývá, že za osobu uváděnou v omyl je třeba v takovém případě považovat oprávněného dědice, přičemž odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010. Nejvyšší soud konečně konstatoval, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dostatečně patrné naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku). Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by měl s těmito úvahami polemizovat, zvláště když stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí žádnou konkrétní argumentaci.
Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku stěžovatele týkající se průběhu a výsledků znaleckého dokazování, jež mělo za cíl objasnit zásadní skutečnost, tedy zda podpis na závěti, kterou Š. K. jako hlavní pachatel předložil notáři, byl padělán, resp. byl do této závěti dokopírován, jak uváděla obžaloba. Trestní soudy si byly vědomy důležitosti provedení a vyhodnocení předložených znaleckých posudků, jakož i toho, že znalecký posudek dr. Musila (potvrzující dokopírování podpisu do závěti) a znalecký posudek Ing. Hermana (předložený obhajobou) se ve svých závěrech liší.
Ústavní soud má za to, že se s tímto problémem precizně vyrovnal zejména Vrchní soud v Praze, rozhodující ve věci jako soud odvolací. Ten v rámci přezkumu odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně oba uvedené znalce předvolal, vyslechl je a umožnil jim se seznámit se závěry konkurenčního znaleckého posudku a vyjádřit se k nim. Díky tomu tak tento soud mohl bezprostředně posoudit přesvědčivost, úplnost a správnost znaleckých závěrů a zvážit případné pořízení revizního znaleckého posudku. Vrchní soud v Praze následně precizně a velmi podrobně odůvodnil své hodnocení znaleckých posudků, svůj závěr o věrohodnosti a spolehlivosti posudku RNDr. Musila, výhrady ke znaleckému posudku Ing. Hermana a závěr o nadbytečnosti opatřování revizního posudku. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na č. l. 9-12 rozsudku Vrchního soudu v Praze a dodává, že ani v tomto směru stěžovatel nepředložil žádné konkrétní námitky reagující přímo na argumentaci a závěry Vrchního soudu v Praze a zůstal pouze u námitek obecných.
S námitkou stěžovatele ohledně neprokázání jeho vědomosti o padělaném podpisu na závěti a o majetku, který měl být jejím předmětem, se dostatečně vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 13). Ten správně připomněl, že stěžovatel byl odsouzen za pomoc k trestnému činu podvodu, přičemž jeho jednání mělo spočívat v tom, že (společně s obviněným J. S.) umožnil obviněnému Š. K. dopustit se předložení závěti s padělaným (dokopírovaným) podpisem zůstavitele, když tuto závěť podepsal jako svědek. Nejvyšší soud připomněl výsledky provedeného dokazování před soudem prvního stupně, z nichž vyplynulo, že stěžovatel nebyl svědkem výslovného prohlášení zůstavitele o tom, že daná listina obsahuje jeho poslední vůli. Z toho vyplývá, že musel vědět, že listina, pod kterou se podepisuje jako svědek, neodráží poslední vůli zůstavitele. Připomenout lze rovněž skutečnost, že stěžovatel sám vypověděl, že věděl o tom, že M. Š. (o jehož závěť se v posuzovaném případě jednalo) vlastní dům, tudíž musel mít při podpisu fingované závěti představu o majetku zůstavitele, jenž byl vlastníkem velmi hodnotné nemovitosti v centru Prahy (srov. č. l. 12 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy své skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnily. Neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, na nichž trestní soudy založily napadená rozhodnutí, ani jiné pochybení, které by mohlo odůvodňovat kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu