ECLI:CZ:US:2019:1.US.3144.19.2
sp. zn. I. ÚS 3144/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Julie Matyášové, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Praha 4, Kaplická 1037/12, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 248/2019-83 ze dne 6. 9. 2019, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 8 C 91/2018-67 ze dne 8. 7. 2019 a návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje odložení vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 8 C 91/2018-67 ze dne 8. 7. 2019 do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že na základě závěti a dědické smlouvy uzavřené po smrti manžela stěžovatelky se žalobkyní, stěžovatelka z titulu věcného břemene doživotně užívá v žalobě specifikované nemovitosti, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Napadenými rozhodnutími bylo k návrhu žalobkyně vydáno předběžné opatření, podle něhož je stěžovatelka povinna strpět vstup do předmětných nemovitostí, a to pravidelně třikrát ročně, vždy v první pracovní den v měsíci lednu, květnu a září toho kterého roku. Dále je povinna strpět vstup do nemovitostí žalobkyní nebo osoby zastupující žalobkyní pověřenou realitní kancelář k prodeji předmětných nemovitostí spolu se zájemcem/zájemci o koupi těchto nemovitostí za účelem jejich prohlídky, a to vždy v první pracovní den v 10.00 hod. toho kterého měsíce s tím, že před zahájením prohlídky předá pověřená osoba realitní kanceláře žalované v písemné podobě seznam osob zájemců, když maximální počet zájemců v tom kterém měsíci pro prohlídku nemovitostí se stanovuje na 3 zájemce. Předběžné opatření bylo nařízeno na dobu 6 měsíců od právní moci usnesení.
Stěžovatelka s nařízením předběžného opatření nesouhlasí. Uvádí, že součástí závěti jejího manžela je i prosba zůstavitele, aby si žalobkyně předmětné nemovitosti ponechala a prodej provedla pouze v osobní nouzi nebo jiné potřebě. Stěžovatelka má za to, že je přirozené a mravné přání zůstavitele respektovat. Žalobkyně však jedná v rozporu s přáním zůstavitele, neboť právní postavení stěžovatelky se prodejem předmětných nemovitostí zhorší. Ochrana soukromí a obydlí by měla být upřednostněna nad vlastnickým právem žalobkyně a soud měl vzít v úvahu dopad předběžného opatření na věk a zdraví stěžovatelky, která u realizací vstupů nechce být přítomna, musí proto vždy opustit předmětné nemovitosti, což je citelným a obtěžujícím zásahem do soukromí. Podle stěžovatelky žalobkyně neprokázala nutnost zatímně upravit poměry, neboť neuvádí, jaké negativní následky nastanou, pokud předběžné opatření nařízeno nebude. Nesouhlasí s názorem, že nemovitosti bez fyzické prohlídky jsou neprodejné. Většina domů a bytů prodávaných developerskými firmami je prodána před vlastní výstavbou, tj. bez fyzické prohlídky a nijak to cenu nesnižuje.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních Ústavním soudem může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další odvolací instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k vyhovění návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření, včetně jeho rozsahu. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení. Jakkoliv lze chápat postoj stěžovatelky, která s ohledem na vysoký věk upřednostňuje zachování dosavadního stavu, pokud jde o vlastnictví a užívání nemovitosti, práva vlastníka na nakládání se svou nemovitostí, ovšem při zachování všech práv vyplývajících z věcného břemene, však nelze eliminovat. Splnění vlastních předpokladů pro nařízení předběžného opatření pak v každém individuálním případě spadá výhradně do pravomoci civilního soudu. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je přitom zřejmé, že soud se věcí důkladně zabýval a zvažoval všechny její aspekty a v zájmu dodržení principu proporcionality rozhodoval tak, aby nedošlo k nepřípustnému omezení dispozičního práva vlastníka a současně bylo šetřeno právo stěžovatelky na soukromí a ochranu obydlí. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud považuje za případné apelovat na obě strany, aby se pokusily věc řešit smírným způsobem a rozumnou dohodou, tak aby žalobkyni bylo umožněno realizovat právo na prodej nemovitosti a současně bylo jen v nezbytné míře zasahováno do soukromí a zvyklostí stěžovatelky. Jakékoliv pokračování v soudních sporech bude především pro stěžovatelku představovat jen další a déletrvající psychickou zátěž, přičemž žádné rozhodnutí soudu nemůže osobní spor vyřešit způsobem uspokojujícím obě strany.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu