ECLI:CZ:US:2019:1.US.3197.18.1
sp. zn. I. ÚS 3197/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Vladislava Nerada, zastoupeného JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Buzulucká 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 143/2016-121 ze dne 28. června 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 78/2015-194 ze dne 28. dubna 2016, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy sp. zn. S-MHMP 940702/2014/SUP/Li, čj. MHMP 215832/2015, ze dne 11. února 2015, a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15 sp. zn. ÚMČ P15 07394/2014, č. j. 32217/2013/OÚR/VLe, ze dne 7. dubna 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 15 jako účastníků řízení a vedlejší účastníce řízení Ing. Ivany Hustákové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 15 (ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy) byla ve prospěch společnosti EKOSPOL a. s., IČO 63999854, sídlem v Praze Dukelských hrdinů 747/19 umístěna stavba "Viladomy Dubeč". Následnou žalobu stěžovatele proti těmto správním rozhodnutím zamítl Městský soud v Praze s tím, že umístění staveb není v rozporu s územním plánem, v řízení byla zajištěna všechna nezbytná závazná stanoviska, byla dostatečně zohledněna pohoda bydlení dotčených osob a byly řádně vypořádány námitky všech účastníků řízení.
2. Nejvyšší správní soud zamítl následnou kasační stížnost stěžovatele, neboť rozsudek městského soudu shledal po právu. Městský soud se velmi podrobně vypořádal se všemi žalobními námitkami. Stavba nebyla v rozporu s územním plánem, konkrétně jeho požadavkem podlažnosti, neboť ten nebyl v územním plánu stanoven závazně a stavba odpovídá počtem podlaží definici viladomů (dále jen "činžovní vily"). Stavba dále odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu a územnímu plánu, konkrétní důvody pro obavu z hrubého narušení pohody bydlení pak stěžovatel nedoložil. V řízení byla zajištěna všechna nezbytná závazná stanoviska a prostý nesouhlas stěžovatele s těmito stanovisky nemůže jejich obsah zpochybnit. Nezákonnost není způsobena ani udělením výjimek pro umístění stavby v ochranných pásmech, jejichž účelovost (obcházení zákona) stěžovatel nijak nedoložil.
3. Proti rozhodnutím správních soudů i správních úřadů stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, na přezkum rozhodnutí veřejné správy i práva na ochranu majetku. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že správní orgány v řízení podle stavebního zákona uplatnily svou pravomoc mimo rámec zákona a jejich rozhodnutím došlo ke snížení hodnoty majetku stěžovatele o 10 až 20 %. Stěžovatel byl při nákupu vlastního domu srozuměn s tím, že okolní pozemky mohou být zastavěny rodinnými domy. Zatížení oblasti stavbou a užíváním sporných činžovních vil však bude výrazně vyšší, tyto naddimenzované stavby oblast znehodnocují. Ve skutečnosti jde o čtyř a pětipodlažní domy, byť územní plán připouští maximálně tři a půl podlaží. Počtem bytů stavby neodpovídají definici činžovních vil. Dojde také ke ztrátě soukromí stávajících obyvatel nad míru odpovídající zástavbě rodinnými domy. Tím došlo k narušení legitimního očekávání stěžovatele o způsobu a podmínkách využití jeho majetku. Ve správním řízení byla zásadně narušena rovnost účastníků, v budově stavebního úřadu byl vyvěšen reklamní plakát a stavebník dal městské části sponzorský dar. Veškeré postupy pak směřovaly k obejití zákonných podmínek, případně ignorování jejich porušení.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry správních soudů stran zákonnosti správních rozhodnutí o umístění stavby. Stěžovatel tento nesouhlas zakládal na námitkách uplatňujících porušení objektivního podústavního práva (nedodržení územního plánu, porušení jednotlivých složkových zákonů v oblasti ochrany životního prostředí a stavebního řádu), porušení svého subjektivního práva vlastnického a obecně i svévoli výkonu veřejné moci spočívající v obcházení zákona (konkrétně účelové vydávání výjimek ze zákonných požadavků).
6. S jednotlivými námitkami stěžovatele se Městský soud v Praze velmi podrobně vypořádal, Nejvyšší správní soud pak zaměřil svou pozornost na některé okruhy námitek, ve zbytku na předcházející rozsudek městského soudu odkázal (což je přiléhavé povaze řízení o kasační stížnosti jako řízení o mimořádném opravném prostředku). Z hlediska procesních záruk čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (tedy rozhodování o uplatněném právu stanoveným postupem) tak žádná ústavně významná vada dána není. Nesouhlas s vypořádáním námitek procesní vadu a tím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně založit nemůže.
7. Z hlediska ústavně zaručených hmotných práv, zde zejména ochrany vlastnického práva a ochrany legitimního očekávání, jde ve své podstatě o střet vlastnických práv - vlastnického práva stěžovatele, který si chce užívat nerušený výkon svého práva k pozemku a stavbě a vlastnického práva souseda - stavebníka, který chce také realizovat své vlastnické právo k pozemku tím, že si na něm něco postaví. Tato práva, pokud by byla vykonávána absolutně, se vzájemně vylučují.
8. Z hlediska systematiky čl. 11 Listiny je pro věc významné, že záruka vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 věta první) zahrnuje i právo věc užívat a nakládat s ní (zejména úplatně převést), že vlastníkům nesmí být poskytnuta různá intenzita ochrany různých forem vlastnictví (čl. 11 odst. 1 věta druhá) a že vlastnictví není neomezeným panstvím nad věcí, ale právním panstvím v rámci prostoru vymezeného právní úpravou a podle jejích podmínek (srov. odst. 54-56 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/16 ze dne 18. 12. 2018). Proto není možné k věci přistupovat tak, že vlastnická práva sousedů zůstanou absolutně nedotčena, tzn. v případě stěžovatele tak, že se faktické poměry jeho nemovité věci nezmění. Vlastnické právo stěžovatele s vlastnickým právem stavebníka na sebe vzájemně působí a v moci práva je pouze zamezit vzniku extrémní nevyváženosti práv vlastníků sousedních pozemků (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3610/16 ze dne 28. 6. 2017). Obecná společenská potřeba na úpravě vzájemných vztahů vlastníků pozemků proto vyžaduje právní úpravu (srov. odst. 86 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/16), kterou v poměrech souzené věci představuje zejména stavební řád, resp. ty jeho části, které obsahově upravují sousedské právo veřejnoprávní metodou.
9. Základem této úpravy je rozhodování o využití území: územně plánovací dokumentace v zásadě představuje společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí [nálezy sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013 (N 76/69 SbNU 291) a sp. zn. I. ÚS 655/17 ze dne 9. 11. 2017]. V souzené věci oba správní soudy dospěly k podrobně odůvodněnému závěru, že sporná stavba činžovních vil není v rozporu s územním plánem zejména proto, že územní plán nestanoví závazně nejvyšší přípustný počet podlaží a ze samotné (kusé) definice činžovní vily nelze porušení dovodit, neboť stavba této definici odpovídá jak počtem podlaží, tak počtem bytů. Stěžovatel sice namítal opak, nijak se však s konkrétními argumenty obou správních soudů nevypořádal (to je patrné zejména na protichůdných stanoviscích k počtu bytů: soudy uvádí, že podle územního plánu má činžovní vila více než tři bytové jednotky bez uvedení nejvyššího počtu, stěžovatel z metodického pokynu dovozuje, že bytových jednotek může být nejvýše dvanáct). Pokud by Ústavní soud sám, bez konkrétního vymezení závažných pochybení, řešil tento spor v rovině podzákonného práva (a jeho interakci s pojmy oborů stavebnictví a architektury), nejednal by jako soudní orgán ochrany ústavnosti, ale prakticky jako specializovaný správní úřad.
10. Je-li sporná stavba v souladu s územním plánem, má stěžovatel samozřejmě zájem i na dodržení ostatních omezujících podmínek pro výstavbu v území (neboť sám je jim podřízen a legitimně očekává jejich dodržení v sousedství). V souzené věci však, jak výše uvedeno, tyto podmínky dodrženy byly, resp. byly vydány nezbytné výjimky. Za toho stavu je třeba hledět na stavbu jako stavbu po právu, ledaže je stěžovatel schopen doložit, že potřebná stanoviska a případné výjimky neměly být vydány. Věcné vypořádání námitek ze strany správních soudů v tomto ohledu stěžovatel konkrétně nezpochybnil. Nekonkrétní tvrzení o účelovosti (představující důvod pro obcházení zákona) pak opačný závěr přinést nemůže: tam kde stěžovatel spatřuje účelovost ve smyslu ekonomického zájmu a zaujatosti rozhodování správních úřadů, může být dán prostý zájem na rozvoji území. Bez konkrétních okolností to však není jak posoudit.
11. Z hlediska podústavní úpravy vztahů v území stěžovatel zásadní pochybení neprokázal. Za toho stavu není namístě závěr o porušení jeho vlastnického práva: svou nemovitou věc může dále užívat i nakládat s ní. Pokles ceny věci daný sousední zástavbou v mezích územního plánu (tj. změnou skutečností významných pro trh s nemovitými věcmi v mezích předem daných pravidel území) zásah do vlastnického práva zjevně nepředstavuje a trvající hodnotu věci čl. 11 Listiny nezaručuje. Z hlediska tvrzeného legitimního očekávání pak lze odkázat na výše uvedené - předpoklad stěžovatele, že sousední pozemek nebude zastavěn rodinnými domy nevycházel z právních poměrů daného území. Stěží tak může být právem chráněn.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu