ECLI:CZ:US:2019:1.US.3210.19.1
sp. zn. I. ÚS 3210/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Rudolfa Podroužka, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze, Školská 695/38, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1907/2019-455 ze dne 26. června 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 227/2017-438 ze dne 21. ledna 2019 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 7/2014-302 ze dne 8. února 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ve věci o určení spoluvlastnictví k nemovité věci. Uvedenými rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. K porušení výše vymezených práv mělo dle stěžovatele dojít nesprávným posouzením kritérií pro vznik vlastnictví k nemovité věci a zejména nesprávným posouzením vůle stěžovatele stát se spoluvlastníkem nemovité věci s úmyslem mít ji pro sebe.
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že o dané věci obecné soudy rozhodovaly opakovaně. V nyní posuzované linii řízení Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně zamítl výrokem I. rozsudku č. j. 3 C 7/2014-302 ze dne 8. 2. 2017 návrh stěžovatele na určení, že je spoluvlastníkem nemovité věci, tj. budovy s č. p. X1, stojící na pozemku p. č. X2 a nacházející se v obci Č. v k. ú. Č., a to s podílem ve výši 1/2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitou věc nelze považovat za nově vzniklou, ale že se jedná pouze o rekonstrukci původní nemovité věci, která prokazatelně byla v rozhodné době ve vlastnictví stěžovatelovy bývalé družky Martiny Rosolové. Krajský soud v Praze na základě odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil se závěrem, že stěžovatel není spoluvlastníkem nemovité věci. Oproti soudu prvního stupně však po zopakovaném dokazování dospěl ke zjištění, že nemovitá věc je věcí nově vzniklou, přičemž spoluvlastnictví stěžovateli nelze přiznat z toho důvodu, že se na stavbě nemovité věci nepodílel s úmyslem mít ji pro sebe. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením podle §243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť neshledal splnění žádného z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, a není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy, zejména výpovědi svědků, a k jakým skutkovým a právním závěrům na tomto základě dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno.
8. K námitce stěžovatele týkající se nesprávného posouzení zejména svědeckých výpovědí ze strany obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že se zde uplatní zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení "důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci". Uplatnění výše uvedené zásady však v rámci zachování práva na soudní ochranu a spravedlivý proces stanoveného v čl. 36 a násl. Listiny v žádném případě nesmí představovat libovůli při rozhodování, a proto je kladen důraz na povinnost soudů své rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
9. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" jejich hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud tak na tomto místě zdůrazňuje, že v nyní projednávané věci v postupu soudů žádná vada dosahující ústavně právní relevance zjištěna nebyla, a Ústavní soud proto nehodnotil způsob, jakým obecné soudy vyhodnotily vznik nemovité věci ani vlastnické právo k ní.
10. Nadto Ústavní soud uvádí, že kromě přiznání spoluvlastnického práva k nemovité věci měl stěžovatel možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení dle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, resp. dle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ze zásady vigilantibus iura scripta sunt mj. vyplývá, že je každý povinen řádně a včas uplatnit všechny své námitky, tvrzení a argumenty směřující k ochraně svých práv, tj. především v prostředcích soudní ochrany, které mu zákon ve vztahu k příslušnému řízení dává k dispozici. Uvedená zásada představuje pravidlo, podle kterého se mocenská ochrana poskytuje jen těm právům, jejichž držitelé o ně dbají, aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají řádně a včas (práva svědčí jen bdělým).
11. Jestliže však tuto možnost nevyužil, ač tak učinit mohl, přičemž v průběhu došlo k promlčení takového nároku, je třeba připomenout výše uvedené pravidlo. V souladu s uvedenou zásadou lze nyní po stěžovateli spravedlivě žádat, aby nesl nepříznivé následky spojené s řádným neuplatněním nároků, jichž se nyní domáhá v nesprávném řízení.
12. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny.
13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu