ECLI:CZ:US:2019:1.US.3237.18.1
sp. zn. I. ÚS 3237/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jiřího Šoltyse, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Andršem, advokátem se sídlem Úvoz 118, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 386/2017-46 ze dne 18. dubna 2018, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 64/2016-94 ze dne 27. června 2018, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2016/175300-921 ze dne 16. srpna 2016 a rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Brně, sp. zn. UP/39461/2016/HN ze dne 5. května 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Ministerstva práce a sociálních věcí jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím Úřadu práce ČR byl stěžovateli na základě změny rozhodných skutečností snížen doplatek na bydlení z částky 4 150 Kč na 3 717 Kč měsíčně. Ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
2. Krajský soud v Brně k žalobě stěžovatele rozsudkem č. j. 41 A 64/2016-52 ze dne 15. listopadu 2017 zrušil rozhodnutí Ministerstva a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti Ministerstva však tento rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil Nejvyšší správní soud. Proto Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vydal dne 27. června 2018 druhý rozsudek č. j. 41 A 64/2016-94, kterým žalobu stěžovatele zamítl. Další kasační stížnost stěžovatele již nebyla přípustná.
3. Proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví podal stěžovatel ústavní stížnost. Měl za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Brojil především proti právním závěrům Nejvyššího správního soudu, jehož hodnocení pak převzal Krajský soud v Brně. Stěžovatel v řízení před soudy tvrdil, že správní orgány vadně aplikovaly zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, při stanovení výše doplatku na bydlení. Uplatnily totiž hledisko sociálních poměrů rodiny stěžovatele nejen při posouzení naplnění stavu hmotné nouze, ale také při určení samotné výše doplatku. Tím nezahrnuly do odůvodněných nákladů na bydlení měsíční nájemné ve výši 7000 Kč. Stěžovatel má za to, že rozšiřování hlediska celkových sociálních a majetkových poměrů stěžovatele i na výpočet doplatku na bydlení, který je samostatně a výslovně upraven zákonem, představuje popírání zákonné právní úpravy. Závěr Nevyššího správního soudu se opíral pouze o odkaz na odbornou literaturu a zjevně odporoval zákonu. Dále správní orgány svá rozhodnutí vadně odůvodnily v části týkající se vymezení rozhodných skutečností, které vedly ke snížení doplatku na bydlení. Uvedly totiž jako důvod snížení doplatku na bydlení pouze přiznání příspěvku na bydlení ve výši 250 Kč. Až následně během řízení před krajským soudem Ministerstvo uvedlo, že změna rozhodných skutečností spočívala také ve změně příspěvku na živobytí. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, podle níž se neúplné odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nemohlo projevit v právní sféře stěžovatele, neboť konečnou výši doplatku na bydlení stanovily správní orgány správně, považoval stěžovatel za šokující. Vedla by totiž k tomu, že by postačilo, aby rozhodnutí správních orgánů byla správná jen ve výroku. Stěžovatel také poukazoval na to, že včas uplatnil námitku tvrdící chybný výpočet doplatku na bydlení s ohledem na nesprávně uváděnou výši zálohy na elektřinu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel rozporuje vypořádání svých žalobních námitek, které se týkají aplikace podústavního právního předpisu v oblasti, v níž je vrcholným soudním orgánem Nejvyšší správní soud (§12 soudního řádu správního). Ústavnímu soudu pak náleží pouze hodnotit, zda závěry vyslovené obecnými soudy k aplikaci podústavních předpisů nejsou extrémně nepřiměřené či neobsahují prvky svévole [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419) a sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)]. To platí tím spíše, že ústavně zaručeným hmotným právem stěžovatele zde je právo na pomoc v hmotné nouzi, jehož je podle čl. 41 Listiny možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které čl. 30 Listiny provádějí.
6. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Nejvyšší správní soud námitky stěžovatele neopomněl. Srozumitelně a v souladu s obecně akceptovanými metodami interpretace práva vyložil, že režim dávek pomoci v hmotné nouzi je subsidiární mimo jiné k vyživovací povinnosti rodiny. Odkaz Nejvyššího správního soudu na odbornou literaturu, který stěžovatel rozporuje, zapadá do systematického a teleologického výkladu zákona o pomoci v hmotné nouzi, který Nejvyšší správní soud provedl. Nejde tedy o popření textu zákona, jak stěžovatel uvádí.
7. Při posuzování celkových sociálních poměrů tak příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje i využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké (§15 odst. 1 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi). Namítal-li stěžovatel, že závěry Nejvyššího správního soudu jsou paušální a ve zjevném rozporu se zákonem, pokud obecně konstatoval, že nemůže nárokovat proplacení nájemného v rámci doplatku na bydlení ta osoba, jíž poskytuje bydlení blízký rodinný příslušník, není nezbytné to v nynější věci řešit. V poměrech konkrétní věci stěžovatele totiž není extrémně vadný závěr, že výši nájemného mezi stěžovatelem a jeho matkou lze hodnotit jako účelovou a tudíž ji nezohledňovat jako odůvodněný náklad na bydlení. Zda tento závěr bude Nejvyšší správní soud uplatňovat bezvýjimečně, není z hlediska ochrany stěžovatele podstatné a z napadeného rozsudku to ani jednoznačně neplyne: Nejvyšší správní soud sice obecně uvádí, že taková osoba nemůže příspěvek nárokovat, zároveň ale hodnotí účelovost sjednané výše nájmu, což by ovšem bylo při paušálním vyloučení nadbytečné.
8. Ani závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že není třeba rušit rozhodnutí správních orgánů jen proto, že výslovně neuvedly, že snižují doplatek na bydlení i z důvodu zvýšení příspěvku na živobytí, není extrémně vadný. Správní orgány zvýšení příspěvku na živobytí v odůvodnění svých rozhodnutí reflektovaly, neboť vycházely z jeho nově stanovené výše. Zrušení jejich rozhodnutí pro formální a marginální nedostatek odůvodnění by za těchto okolností bylo nehospodárné a nijak by neprospělo ani stěžovateli.
9. K posouzení včasnosti námitky, kterého se stěžovatel rovněž domáhá, jsou v prvé řadě příslušné správní soudy. Stěžovatel argumentoval tím, že celá jeho žaloba byla původně blanketní a doplňovaná až ustanoveným zástupcem. V tomto smyslu tedy neuplatnil žádný žalobní bod včas, tj. ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného správního rozhodnutí. Taková argumentace stěžovatele je však zcela zavádějící. Stěžovatel nemůže rozumně srovnávat uplatnění žalobního bodu v nejkratším možném okamžiku po ustanovení zástupce v situaci, kdy formulace žalobních bodů v zákonné lhůtě nebyla pro nedostatek právního zastoupení možná, a uplatnění jiného žalobního bodu tímtéž zástupcem více než rok poté.
10. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Správní orgány i soudy svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu