ECLI:CZ:US:2019:1.US.3258.18.1
sp. zn. I. ÚS 3258/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nezl. R. A., zastoupeného matkou S. A., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 232/2017-77 ze dne 29. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo jednak zasaženo do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jednak byl porušen čl. 12 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož jsou podmínky nabývání státního občanství České republiky stanoveny zákonem.
Z přiložených podkladů vyplývá, že rodiče stěžovatele za něj dne 24. 4. 2014 učinili prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle §36 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále též "zákon o státním občanství"). V návaznosti na to Ministerstvo vnitra vydalo rozhodnutí č. j. VS-4367/835.8.5/2-2014 ze dne 10. 9. 2014, v němž konstatovalo, že stěžovatel státní občanství nenabyl. Stěžovatelem podaný rozklad byl následně rozhodnutím ministra vnitra č. j. MV-149085-4/VS-2014 ze dne 30. 1. 2015 zamítnut.
Stěžovatel napadl posledně zmíněné správní rozhodnutí žalobou, kterou však Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 6 A 74/2015-25 ze dne 25. 5. 2017 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl poté i kasační stížnost stěžovatele, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 232/2017-77 ze dne 29. 6. 2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.
Kasační soud se ztotožnil se závěry správních orgánů i městského soudu, že v případě stěžovatele nebyla splněna jedna ze dvou podmínek pro nabytí státního občanství, zakotvených v §36 zákona č. 186/2013 Sb. Dle citovaného ustanovení může prohlášením nabýt státní občanství České republiky dítě, které se na území České republiky zdržuje v souladu s jinými právními předpisy, pokud bylo svěřeno do náhradní péče. Nejvyšší správní soud, ve shodě s dříve rozhodujícími orgány, vycházel ze skutečnosti, že motivací zákonodárce při přijetí daného ustanovení bylo alespoň částečně eliminovat nepříznivou situaci nezletilých cizinců, o které se z různých důvodů dlouhodobě nemohou postarat vlastní rodiče a kteří na našem území vyrůstají v některé z forem náhradní péče. Této specifické skupině osob bylo proto umožněno zjednodušeným způsobem získat státní občanství, které má přispět k jejich snadnější integraci do české společnosti. V nyní posuzované věci bylo přitom zjištěno, že stěžovatel se sice nacházel v náhradní péči (jmenovitě v ústavní výchově) od roku 2009 do roku 2014, nicméně tato měla po delší dobu jen formální charakter, neboť nejpozději od 1. 7. 2012 byl stěžovatel na podkladě propustek ve faktické péči svých rodičů. Rovněž bylo zohledněno, že rodiče stěžovatele již od března 2010 aktivně usilovali o zrušení ústavní výchovy, k čemuž nakonec došlo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 2014 (v právní moci ke dni 3. 7. 2014), tj. ještě v průběhu ověřování splnění podmínek §36 zákona o státním občanství ze strany Ministerstva vnitra. Všechny výše uvedené okolnosti vedly Nejvyšší správní soud ke stanovisku, že dotčené ustanovení, s ohledem na svůj účel, na osobní poměry stěžovatele nedopadá.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti podrobil kritice Nejvyšší správní soud, který podle něj při interpretaci ustanovení §36 zákona o státním občanství vybočil z jeho mezí, jestliže nabytí státního občanství prohlášením vázal na splnění dodatečných, v zákoně výslovně nezmiňovaných podmínek. Jednalo se jmenovitě o podmínku, že svěření do náhradní rodinné péče musí mít závažné negativní následky pro nezletilého cizince, a to zpravidla včetně absence (či nízké míry) péče rodičů, a dále podmínku, že svěření do náhradní rodinné péče musí mít trvalou povahu, přičemž tato trvalost musí být zřejmě namířena do budoucna. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší správní soud mu tímto postupem upřel právo na získání státního občanství, které mu citované ustanovení, a to ve spojení s čl. 12 Ústavy, přiznává.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
S ohledem na obsah stěžovatelem uplatněné argumentace se Ústavní soud zabýval otázkou, zda Nejvyšším správním soudem podaná interpretace a aplikace ve věci relevantního ustanovení §36 zákona o státním občanství nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze přitom za protiústavní považovat tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud vybočil z mezí přípustného výkladu a použití §36 zákona o státním občanství, jestliže s ohledem na zákonodárcem zamýšlený účel předmětného ustanovení dovodil, že naplnění podmínky "svěření do náhradní péče" nelze posuzovat formalisticky, nýbrž s přihlédnutím k celkové situaci dítěte. Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňoval nezbytnost adekvátního výkladu právních norem, který by sledoval jejich pravý účel a smysl a který by se nepříčil principům spravedlnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.)]. Opakovaně konstatoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality, přičemž musí používat různé výkladové metody způsobem, aby výsledek interpretace nevedl k nerozumným výsledkům [nález sp. zn. IV. ÚS 2427/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 26/68 SbNU 303)]. Jinými slovy, obecné soudy nemohou vycházet pouze z gramatického výkladu právní normy, ale musí zkoumat též význam a účel jimi dovozené právní normy v rovině teleologického výkladu (případně za pomoci dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.), a stejně tak zkoumat její ústavní konformitu, neboť jazykový výklad - sám o sobě - zpravidla není dostačující [nález sp. zn. I. ÚS 947/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 56/56 SbNU 593)]. Zároveň ovšem platí, že při této činnosti je nutno se vyvarovat libovůle, když rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.
V právní věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod aspektem naznačených kautel obstojí. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněný právní názor Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nepříslušelo, aby závěry kasačního soudu jakkoliv přehodnocoval. Samotný fakt, že výsledek řízení před správními orgány a posléze i obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na soudní ochranu, neboť to v žádném případě nelze interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu